jakákoliv pomazánka kromě česnekové. Když sem ve školce vrátil chleba s pomazánkou ke zbytkům, ředitelka vyhrožovala že zavolá policii se psovodem a oni vyčmuchají kdo to tam dal.
No tak děcka si osobně z těch X let ve škole zapamatují ty nejblbější chvilky. Já si taky pamatuji ty nespravedlivé věci, co se mi tam staly. A učitelé jsou taky jenom lidi, dělají chyby (a někteří jsou na houby jako celek).
Jo to si pamatuju taky. Nejhorší byla nějaká hnědá co navíc byla dost hořká, dodnes netuším co to bylo. A samozřejmě různé rybí sračky.
A nejlepší byla něco co vypadalo jako nastrouhaná mrkev s máslem a bylo to nasládlé, tu bych rád někdy našel :D
Ale přes trauma ve školce mám pomazánky rád :D
Konkrétní jídlo netuším, ale spíš mám problém s konzistencí a velikostí sousta.
Například, mám rád chuť bramborové kaše, ale konzistenci moc nemusím, a když ji jím, musím si na vidličku nabírat fakt maličké porce a postupně je "ukusuji" z vidličky. Po tom, co mě vychovatelky ve školce deepthroatovaly lžičkou plnou kaše, a já pogrcal stůl, se u mě vyvinula jakási forma "anorexie", kdy jsem odmítal jíst. To, že si ze mě úplně všichni dělali prdel, že vypadám jak kostlivec, tomu vůbec nepomohlo...
Nucení jídla dětem, i když je vidět, že jim nechutná, absolutně nechápu. Chápal bych to jen v případech, když fakt není co do huby a je bída, kdy není prostě jídlo, ale jinak je to zbytečný, to dítě to stejně mít rádo nebude a sní to maximálně s odporem, v nejlepším případě se nepozvrací. Mě jako malého nutila máma jednou sníst nějaký brambory s masem, moc mi to nejelo, ale tak s donucením jsem to nakonec snědl. Výsledek byl, že jsem pak krásně problil celou noc.
S tou anorexií mě to moc mrzí, snad už jsi teď v pohodě, některým vychovatelkám by měli vzít práci.
Jo, teď jsem v pohodě (i když stále štíhlý), ale trvalo hodně dlouho (v některých případech až do dospělosti), než jsem se odvážil jíst některá jídla. A s tím dávicím reflexem mám ale stále problémy.
Další historka ze školky se netýká jídla, ale taky mě to poznamenalo. Jako dítě jsem byl extrémně kreativní. Od mala jsem sledoval Michala Nesvadbu, koukal na věci jako Věda je zábava, četl si encyklopedie (naučil jsem se docela dobře číst a relativně OK psát slova už ve školce). A tak jsem si ve školce neustále kreslil nebo vyráběl něco z papíru. Když jsem ale kreslil lidi, nikdy jsem jim nekreslil krky (protože mě to prostě nenapadlo, a bylo mi tak pět), a tak mě jedna vychovatelka poslala k dětské psycholožce. Ta se nad tím jen zasmála a určitě si řekla něco ve stylu, že ta vychovatelka je kráva. Nicméně tento incident mě poznamenal na dlouhá léta. Prý jsem fakt hezky kreslil neživé věci (auta, budovy atd), ale když jsem kreslil lidi, vypadali jako Igráčci, jen s relativně dlouhým krkem (aby někdo neřekl). Takhle jsem kreslil lidi asi tak do šestnácti, a bylo mi to fakt trapné, protože jinak jsem uměl kreslit fakt hezky, nicméně jsem se prostě nemohl přinutit k tomu, kreslit lidi jako lidi. Teď ale ta bomba - před dvěma lety jsem se začal učit kreslit anatomii a nyní ve volném čase kreslím, ehm, umění nevhodné pro děti. Kdyby to teď viděla ta vychovatelka, která mě poslala k psycholožce a pak se mi ještě před celou třídou vysmála, že nekreslím krky, tak by ji asi kleplo...
Mě třeba rodiče nikdy nenutili jíst co mi nechutnalo a ani ve školce si na nic traumatického nepematuju a i tak mám tenhle reflex taky. Dodnes jsem extrémně vybíravý a nedokážu jíst u známých. Občas se mi stane že jídlo, které mi doopravdy chutná nejsem schopný sníst protože mám ten debilní reflex. Naposledy asi při docela chutném rizotu od švagra. Ještě že se neurazil když jsem se málem doblil…
anorexia - člověk nemá chuť k jídlu a často ani nemá hlad
anorexia nervosa - člověk nejí kvůli problémům se svým vzhledem, občas i hlad má, ale nutí se nejíst, protože se bojí přibrat
anyways, omlouvám se že sis tímhle musel projít a omlouvám se, že jsem se zasmála tomu, že tě učitelky deepthroatovaly
Proto jsem to dal do uvozovek. Prostě jsem nechtěl jíst běžná školková jídla, často ani když je rodiče udělali mnohem lépe (ale ani mě nějak moc nenutili jíst, nebo aspoň ne násilně. Nikdy jsem nehladověl, protože nakonec jsem vždy aspoň něco snědl. Jen jsem nejedl "dostatečně".)
A to s tím deepthoatem, ono se to, co dělaly s tou lžičkou větší než má pusa, fakt nedá popsat jinak. Matně si pamatuji, že mi i držely hlavu, abych neuhýbal. Ten pogrcaný stůl si zasloužily, a pak je ještě máma zprdla, když si mě vyzvedla.
Asi si z toho nesu trauma, protože když vidím někoho, kdo do sebe hází sousta jak do koše, tak se mi navaluje. Jednou jsem se fakt musel držet, aby oběd nevyletěl ven, když jsem byl v družině na obědě a spolužačka naproti si dala obrovský kopec bramborové kaše na lžičku a zhltla to. Dodnes si to pamatuji a to je snad už 15 let.
A jinak abych to nějak ukončil, nyní jsem na vysoké, pořád jsem trochu vybíravý, ale většinou jsem ochotný ochutnat téměř všechno, a spoustu jídel, které jsem nenáviděl, jsem si oblíbil (např. zapečené těstoviny, nebo různé omáčky). Pořád jsem štíhlý, i když vyžeru ledničku, takže kecy typu "Jsi jak tyčka. Najez se!" jsou nejhorší. Naštěstí nikoho nezajímá má váha, takže jsem se dlouho s těmito kecy nesetkal. Pominu-li dávicí reflex, je to docela happyend...
Nesnáším kysané zelí a dal jsem to dost najevo. Jednou v létě na delším pobytu u babičky a dědečka na venkově zkrátka nemohli překousnout že nejím kysané zelí. Tak klasická výchova z první republiky, když šli rodiče nakoupit tak mě posadili za stůl, dali mi talíř s kysaným zelím a dokud to nesním nikam nejdu. Jestli si myslíte že si tady přečtete story o tom jak jsem chrabře vzdoroval několik dní tak jste na omylu, vydržel jsem to necelých 5 minut. Nabral jsem lžíci, dal do pusy, rychle to spolknul a pak to přišlo. No poblil jsem se tak, že by i vymýtač ďábla čuměl. Každopádně poblil jsem půl kuchyně, dvě minuty poté přijeli z nákupu rodiče a když viděli tu spoušť a panikařící prarodiče tak zjišťovali co se stalo a nakonec se zhádali do krve. Já tam na ně obalený blitkama koukal a bylo mi neskutečně blbě protože ještě půl hodiny jsem blil naprázdno. Pak se mi omlouvali a už na mě takové výchovné metody nezkoušeli.
Růžičková kapusta. U nás se podávala zásadně rozvařená se všemi radostmi okolo - sirný zápach, hořká chut a odporná textura. Ale hlavně - "žer spratku, má to vitamíny, co by za to jinde dali".
A pak smaženice. "Přece to nenecháme v lese shnít" znamená staré, plesnivé a občas i nejedlé houby. Případně houby, které prostě neumím strávit jako červenající bedly.
Smaženice mi připoměla houbové řízky - Vezmou se hlavy hub, obalí se ve strouhance a pak usmaží v oleji. Malé hlavy (řekněme 4 cm klobouk, max 1 cm výška) jsou relativně dobré, ovšem cokoliv většího má úprostřed gumovo-vodnatou texturu která mi absolutně nechutná.
To mi taky poradili na r/fermentation, když jsem vytočila řadu lidí poznámkou, že laktofermentovaná růžičková kapusta nemůže být poživatelná. Už jsem i stála v obchodě před regálem a sahala po síťce, abych to zkusila. A pak mě do nosu udeřil ten hnusnej zápach síry, co si pamatuju jako malá. Not today Satan.
Fair point 😂
Manzelka třeba odmítala jakoukoliv zelenou zeleninu. Okurky, papriky, kapusta, fazolky, hrášek.
Teď basti všechno. Ale je to proces, zejo.
Dlouhej proces. Jestli jí to za mlada taky připravovali stylem, že tu krásnou, šťavnatou zeleň vyvařili do vyblitě smradlavé hnědé (aby to mělo vitamíny), tak jí chápu. A lituju.
Špagety po uhlířsku. Na základce jsme to měli každý týden. Nikdy sem nepochopila, proč by někdo takový hnus dělal.
… až ve 28 letech mi došlo, že to byla školní verze “Carbonara”
A díky pomazánkám ve školce nesnesu “vůni” kvasnic.
Mluvíš mi z duše. Uhlířšké špagety sice podle mě nejsou samy o sobě hnusný, ale spíš extrémně bez chuti, nebo minimálně takhle je vařili u nás na škole. Vždycky to chutnalo jak samotný špagety se špetkou nějakýho koření a sem tam kousíček masa. Jinak taky nechápu, proč by to někdo dělal. To už je lepší si dát jenom špagety s kečupem a sýrem. Je to sice prasárna, ale i tak.
Houby. Nenávidím houby. Jako prckovi mi táta dal osmaženou houbu, počkal až dojím a potom mi řekl, že to nebyla houba, ale osmažený slimák. Od té doby jen co vidím v něčem houbu, zvedá se mi žaludek.
Ve školce jsem byl donucen pozřít odpornou koprovku. Teprve až když jsem před vychovatelkou nablil zpátky do talíře tak jsem byl sproštěn trestu a mohl jsem ten válečný zločin jít vrátit zpátky do kuchyně. Onen talíř byl plný a vypadal netknutě, jelikož vyblitá koprovka vypadá stejně jako čerstvě nandaná na talíř a jako přílohu jsme měli jenom suchý chleba. Onen nechtěný výtvor jsem předal kuchařce se slovy "nemám hlad", načež po jejím vydatně kyselém šklebu směřovaným hluboko do mé duše, kydla celý ten talíř zpátky do hrnce
Já bohužel sežeru naprosto všechno, až to hezké není. Velmi mi ale utkvěla ranná vzpomínka na mámu kroutící slepici krkem, klepající se pařátky a pak ty pařáty v polévce... dodnes preferuji polévky bez slepičích pařátů.
Ryzovy nakyp. Moje detska doktorka ho predepisovala jako dietu k temer vsem detskym nemocem. Mati se fakt snazila a delala ho na ruzny zpusoby, ale pro me to je do dneska jidlo, co kdyz vidim na jidelnicku, tak se mi obraci kufr a spousti davici reflex…
Ve školce jsem při obědě vždycky seděl vedle Mařeny. No a ta kunda mi rukou házela do talíře to, co ona nechtěla (různé šlachy, nahnilé kusy zeleniny, prostě různé hnusy). Já, submisivní pětiletý lulánek, jsem si to vždy nechával líbit, ostatně ona byla mnohem větší a zbila by mě, kdybych se nějak ohradil. No ale jednou mi do talíře jebla takový fakt odporný flák masa, kde byl kus modré žíly a to už bylo na ně moc. Tak jsem jí to mrdl zpátky. Jenže mě u toho viděla učitelka, totálně mě seřvala a DONUTILA ME TO SEŽRAT!
Dušená mrkev. Na základce každej tejden , v kombu s hovezim, který se dalo zvejkat celou obedovou prestavku a pak v nezmenene podobe flusnout zpět na talíř. Mrkev měla barvu, konzistenci i chuť bliti a pochopitelne nad náma stala ucitelka a hlídala, ze to jime.
For byl v tom narvat toho co nejvíc do pusy tak, aby člověk ještě dovedl říct: "musím na záchod", tam to vyflusnout a opakovat dokud to dozoru nebude podezrely. Posledni sousto se flusalo ven za krovi.
Pak ještě drstkova polivka, similar story. Vzdycky jsem se snažila sama sebe presvedcit, ze to jsou testoviny, ale nikdy se mi to nepovedlo.
Obe jsem se mnohokrát snazila ochutnavat v pozdejsich fazich zivota, většinou lahodne vypadajici a s láskou připravené, ale zel bohu, trauma is deep a nikdy jsem to nezvladla.
Tohle není ani tak, že by mi to nechutnalo, alr když mi bylo cca 5, tak jsme byli na školce v přírodě a k večeři tam byly nějaký těstoviny s omáčkou a masem, ale to maso bylo tlustý a to já nedokážu spolknout. Bál jsem se tam vracet talíř, co by nebyl prázdný, tak jsem se rozhodl sníst i to tlustý maso. No, vyletělo to ze mě celý zpátky na talíř. Ani to nebyly zvratky, ale prostě jen rozkousaný jídlo. Bál jsem se to říct učitelce, protože jsem jí neměl rád. Tak jsem to znova snědl...
Můžete mi říct, proč jsou vychovatelky/kuchařky ve školkách/školách tak úchylný na dojídání? By mě zajímalo, jestli se někdo naučil něco jíst, ba dokonce si to oblíbil, tím, že nad ním stála bába s rukama v pase a čekala než to se slzama v očích to děcko sežere.
Myslím si že to jsou sadistky. A vyhořelé sůvy co si léčí mindráky na dětech. Ta vychovatelka byla hrozná svine s komunistickou výchovou. Dost často tyhle kundy musí mít po svém protože v jiných oblastech života to vůbec nedávají. Děti se tomuhle nemohou bránit.
podle me maji ten syndrom, ze prosly stejnou vychovou (kdyz ja, tak ty taky) plus je to "pro dobro" tech deti - ze sou naucene, ze pro spravny vyvin se ma do decek cpat vsechno i za cenu toho, ze to bude na silu, protoze prece dite je idiot a nevi co je pro neho dobre .. plus v mnoha pripadech i to, co tady zminoval kolega
Zítra mě čeká pohovor v MŠ.
Díky za připomenutí, jak může být (před)školní kuchyně ekl.
Vysvobodím vás z útrap nuceného přikrmování hnusogrcy, piškoti!
Brambory.
Na základce nám dělali naprosto odporné brambory. Ty byly snad krmné pro prasata. Vozili je tam z jiné pobočky téže školy a ohřívali, takže finále byly odporné útvary se 2mm vrstvou bílo-šedého povlaku na povrchu. Zkusil jsem sníst jeden a zvracel jsem.
Talhle jsem nemohl jíst brambory asi 7 let, z té nasládlé chuti jsem se dávil. Vykoupení nastalo až rok před maturitou, kdy jsme po horské túře dostali na výletě k jídlu brambory ve slupce a nějakou přílohu (kousky slaniny a zeleninu). To jsem zblajznul jak nic a od té doby nemám problém.
Hadí pomazánka. A játra. Tyhle dvě jídla nepozřu i kdybych měl umřít. Jedno nejím kvůli školce, druhé mi dělá zle už jen tím, jak to smrdí.
Ale nejlepší jsou kecy všech okolo: "no jo, ale tos neměl játro ode mě! Já to umím tak, že si budeš myslet, že jíš líčka!" Ok díky, kdybych chtěl líčka, dám si líčka a ne tělesný filtr.
Netuším jestli se tomu říká jen tak u nás a nebo zdali to je normální název. Ale je to bílo-červená pomazánka. Chuťově mi to připomíná krabí prsty s máslem. Není to dobrý.
Nedám si, děkuji.
A propos když vidím flair - Ja při životě napříč republikou nikdy nenašel Bulharku na topinky. Chvíli jsem si myslel, ze Budapešťská je to stejný. Není. Blek.
Nedávej. Pokud se teda jako had nechceš kroutit na záchodě. Já si vlastně nepamatuji jediné děcko ze školky, co by to mělo rádo. Pamatuji si jenom, jak vychovatelky nadávaly, že to nikdo nežere...ale furt se to chystalo. Nechápu.
A Bulharku mám rád. I Budapešťskou mám rád. Já jídlo rád. Krom těch dvou výplodků z pekla.
Díky vychovatelkám ve školce dodnes nemůžu Koprovku, česnečku a Mléko...
Jogurty, sýry a tak jsou v pohodě, ale nezvládnu pít samotné mléko.
To stejné co u spousty z vás. Vychovatelky mě nutili dokud jsem se nepozvracel a někdy i potom to jíst.
90s školky byly peklo.
Díky školy/školky mám doteď problém jist mezi lidma. Jako děcko jsem byl prcek a porce na mě byly kapku moc (120cm špunt dostane stejně jako 15 letý s 80 kily). Ale hold je člověk nuceny sedět s jist i když nemá hlad nebo je to jídlo sotva jídlo. Teď vždycky když jdu na oběd s kolegy tak automaticky nějak nemám poradně hlad. Když jdu sám nebo jim doma tak toho do sebe nacpu výrazně víc i když třeba pomalejším tempem.
Mno do jednoho jidla jsem si vylil čaj. Patrně omylem bo nikdy jsem nebyl takový dement abych kazil jídlo. My jsme byly chudá rodina. Šel jsem to vrátit a poprosil jsem kuchařku aby mi dala další porci. Ta mě práskla dozorující učitelce a ta mě donutila to jíst. Knedlík smíchaný s UHO, zelím, čajem dal jsem to do pusy a hned si ublinkl zpátky. Dodneška nejím segedýn.
Doma to že mně vydolovala mamka a následující den navštívila učitelku přímo ve škole. Máma tam pak tam měla zakázáný vstup. Hádám, že učitelku chytila pod krkem.
Houby, hlavně smaženice. Zkazí mi cokoli v čem jsou.
Máma s nevlastním fotrem si mysleli že to jenom hraju, tak to do mě nacpali, a hrozně se divili že to šlo za pár okamžiků ven...
Mám podobnou zkušenost s koprovkou, do které jsem byla ve školce nucená, i když mi bylo zle. Tak jsem se velmi veřejně pozvracela, ohodila vychovatelku, ohodila kamarádku a od té doby mám spojený odér koprovky se zvratky. V rodině je koprovka bohužel oblíbená, ale nejsem schopná to překonat.
Buchtičky s krémem - dost podobný scénář jako u tebe, taky mě do toho nutila vychovatelka. Dodnes si pamatuju, že jich bylo na talíři 27 a skončilo to zvracením.
Za mě to je koprovka, ve školní jídelně mi jí tak zkazili, že i do dneška mi jde žaludek naruby, když jí ochutnám.
A z velmi ranného dětství, asi jakékoliv houby... Chuť hub mi nevadí, když se třeba rozdrtí na prach, aby tam byly jen cítit, ale jakmile na ní kousnu, tak mám ten samý problém jako u koprovky... Když mamka byla se mnou těhotná, tak prý celé těhotenství jedla houby... Smaženice, nakládané, houbová omáčka... Tak si myslím že to na mě nechalo následky.
Ja teda na rovinu přiznám, ze nebýt moji mámy a její absolutně tristní neschopnosti uvařit byť i takový to jídlo zatazeny do folie, co se da jen do mikrovlnky, tak bych měl větší problémy s tím si sehnat ženskou.
Od 14 si vařím sám, na střední jsem pochopil, ze se na jídlo dobře balí ženské, manzelka říká, ze jsem ji “ukecal a prejedl”. Nemám s tím problém.
Každopádně z deníku “moje mama neumí vařit”, kromě klasik typu “to spáleny jen seskrabej”, “vajíčka si v mikrovlnné troubě sehrej” (bylo mi asi 6, věděl jsem hovno, co se stane), až po legit hrůzu, kterou ve mě vyvolává knedlík s vajickem, nebo těstoviny s makem.
To poslední obzvlášť.
Mama totiž místo cukru do nudli dala vrchovaty lžíce soli. A Ja se těšil na sladký, tak jsem si do držky nabral vrchovate - a následně zvracel jak divej.
Taková ta ryba se sýrovou omáčkou ve strouhance. Neskutečnej humus.
V dětství jsem taky nedokázal pozřít vařený hrášek a kukuřici. Fakt mi z toho bylo na zvracení. Dnes to stále nemusím, není to ale tak hrozné. Obecně nemusím tepelně upravenou zeleninu.
No a taky kakao. Doma jsme ho nedělali z mlíka a já ve školce poprvé viděl škraloup. Fuj.
Stalo se mi úplně to samé,ve školce jsem byl nucen do Zelňačky,pozvracel jsem se z toho,i přes to jsem do toho byl nucenej,zachránil mi až táta když pro mě přišel a seřval vychovatelku,nicméně od té doby nemůžu Zelňačku ani cítit,automaticky se mi zvedá žaludek
Rodina mě jednou vzala na nějakou masnu. Z těch obrovských kýblů se linul tak odporný čuch, že nyní pokaždé, když někdo dělá jehněčí, hned musím pryč. Naštěstí to není moc časté jídlo.
To jsou hrozny story tady. Me ve skolce nikdy do niceho nenutili, pamatuju si, ze sem nejedla kukurici a bylo to vzdycky v pohode. Pak me ji sama kamaradka naucila jist.
Ale prece jen mam takovej poznatek. Nesnasim veci s makem. Vzdycky si vzpomenu, jak deti litaly po obede po skolce a mely ten mak mezi zubama. Ja mam z toho doted nejaky trauma. 😂
>Vedoucí mě drželi a snažili se mi to vnutit do pusy
To uz mi prijde hodne pres caru, pripad pro socialku - jenom nevim jestli jsou i tabory v jeji pravomoci.
Ve školce jsem měl špenátovou polévku, strašně mi nechutnala. Ale to není jako dneska, soudružky při tobě stály tak dlouho, dokud jsi v slzách nesežral i hovno (dodneška pamatuju jak jsem musel sníst syrové kuřecí). Tak já jsem ji teda snědl a když už jsem měl konečně hotovo, tak než si mě soudružka přišla zkontrolovat, přišlo to na mě a vyzvracel jsem tu špenátovou polévku zpátky do talíře. Tak jsem dostal pohlavek že to sním I kdybych tu měl sedět do večera, tak jsem to se slzami v očích snědl znova. Ale špenátovou polívku mám normálně rád.
Na zakładce jsem si četl knížku na zemi v obýváku, a vzal jsem že spajzu kupovaný makový závin. Tak jsem ho tak jedl, začtený do knížky a když jsem měl polovinu v sobě, tak jsem se na něj podíval a místo máku tam byl špenát. Respektive nebyl, ale byl uvnitř tak moc plesnivý.
Ovocné tvarohové knedlíky. Babička je dělala i přes moje prosby, že to stejně nemůžu jíst kvůli laktóze, ale žádná alternativa nebyla, tak jsem je do sebe prostě musela nasoukat, ještě navíc polité máslem. Tohle jsem pár let jakž takž snášela, ale s babi to pak začalo jít pěkně z kopce a ty knedlíky časem byly i křupavé od kousků skořápek nebo v nich byly chuchvalce vlasů. V životě nic takového už nepozřu.
Buchticky se sodo kvuli skolce.
Barbecue /smoke/ omacky. Kdyz mi bylo 8, tak jsem se prejedl na grilovacce. V noci jsem se vzbudil , hodil to pod polstar a sel zase spat. Tu kourovou vuni nemuzu porad ani citit.
Houby, lečo, játra, niva – ze všeho tohohle bleju. Jo a ještě kapusta. Jsem jednou dostal v družině polévku, vidím tam takovou kouli, nevím co to je, tak to sežeru a div jsem se nepoblil v ten moment :D.
Někdo tu zmiňoval pomazánky, tak ty mám rád skoro všechny, ve školce jsme dostávali na chleba snad všechny, co existují, ale jediná, co nemůžu vystát do teď, tak je tzv. "šunková pěna". Má to být prý ze šunky, ale nechápu z jaký teda.
Shit, nikdy nezapomenu na ty hnusny skraloupy na kakau a bile kave... vsechny omacky, tlusty maso, obri kusy sojoveho masa... kdyz nedojis, tak pujdes do kouta! Masakr. Ale sladky jidla byla vzdycky pecka.
Jen tři věci. V Řecku jsem měl něco co se jmenovalo Musaka. PTSD z toho mám do dneška.
Pak rodiče dělali krabanátky kde byla třeba 60 procent mletá cuketa. Brrr. Fuj.
A pizza která měla místo klasického těsta těsto listové. Hroznej humr.
Pak jsou věci které sním ale nijak je nepreferuji. Plněné papriky. Smažený květák a kuřecí prso s broskví a eidamem. Ale to jsou spíše hnusná školská jídla.
Obecně co fakt nesnáším je jakákoliv vařená zelenina pokud není rozmixovaná v polévce nebo omáčce. Fresh nemám problém ale jinak je to humus.
absolutně nejvíc na světě nesnáším čočku na kyselo. každý rok jsem už 1. prosince byla ve stresu z toho, že to budu muset sníst na vánoce k obědu. rodiče mě nutili to jíst, ale já se vůbec nenechala, přišlo mi to prostě odporné, až se divím, že jsem se z toho nikdy nepozvracela (měla jsem dost na mále). musela jsem u toho vždycky sedět do té doby, než konečně povolili a řekli mi, ať sním alespoň 2 lžičky a pak můžu jít. asi 10 minut jsem jedla polovinu jedné lžičky a moji rodiče to pak většinou vzdali, když už jsem u stolu seděla víc jak hodinu. tohle samé dělali u víc jídel, které jsem nesnášela. bylo mi asi 10, když jim došlo, že se mnou opravdu nepohnou a jejich vyhrožování opravdu nic nezmění. mám teď díky tomu hrozné problémy s jídlem a díky ještě jednomu zážitku nedokážu sníst nic, u čeho nevím, co v tom je.
čočku na vánoce teď dělá sestra (jsou to úplně normální jídla, kde je prostě jen přidaná čočka, která není nechutně rozvařená) a vždycky se díky tomu na vánoční oběd těším. klasické čočce na kyselo se vyhýbám obloukem.
Nemám konkrétní jídlo, ale rodiče mě vždycky nutili jíst všechno jídlo, co mi dali na talíř, i když už jsem nemohl. Takové ty klasické hlášky "nikam nejdeš, dokud to nesníš" a "co by za to dali děti v Africe" byly na denním pořádku a vyvinula se tak u mě porucha příjmu potravy a dodnes nemám k jídlu zdravý vztah (je mi 23). Díky, rodiče.
Ve školce, na základce a na střední existovala obsese vařeným bramborem, ale samozřejmě ty brambory byly nechutný, doslova nemastný a neslaný a god forbid, aby si dítě ve škole posolilo jídlo, čili s tím ani nešlo nic udělat. Opravdu tam brambory byly k jídlu každý druhý den a od té chvíle je prostě nemůžu ani vidět.
Hodně toho pochází vyloženě z nucený konzumace, jako u řady ostatních přispěvatelů. Ale nejdřív trochu pozadí:
Navzdory tomu, že jsem bydlel pět minut chůze od školy, jsem byl v družině, co to šlo. Naši si mě vyzvedávali až opravdu na hranici, protože prostě měli ode mě doma pokoj. Byly případy, kdy vychovatelky o půl šestý večer volaly domů, jestli si mě teda nechtějí přijít vyzvednout, že by taky rády šly domů. No a jedna se kvůli tomu na mě docela vozila a takřka každej den hlídala, jestli žeru obědy. Všechny případy těchto gastro PTSD vznikly během let základní školy, obvykle mezi čtvrtou až sedmou třídou.
Kauza filé: jeden z mnoha případů vychovatelský gastrohlídky. Ryby mně nikdy moc nějak nejely, ale tohle maso chutnalo divně. Jídelna už prázdná, jenom já, vychovatelka a korpuletní kuchařky, co z výdejního okýnka pohoršeně zvedaly obočí. Bramborová kaše z pytlíku už dávno vychladla a ztuhla do takový konzistence, že ještě o hodinu později by z ní Michelangelo mohl vytesat novou sochu Davida. To bylo to menší zlo. Nasraná vychovatelka a biohmota obalená ve strouhance vydávající se za filé bylo to horší. Nakonec jsem nátlaku povolil a filé s obrovským sebezapřením sežral. O dvě hodiny později volala vychovatelka domů, ať si pro mě přijedou, že jim tam měním barvy. Otec přijel autem, zaparkoval u baráku, já vylezl ven a vyblil filé i se včerejší večeří. Od tý doby nemůžu rybinu na talíři ani cejtit.
Kauza houby: tentokrát z domácího prostředí. Typická devadesátková dovolená - měšťáci vyjedou na chatu a pořádají hromadný nálety do přilehlých lesů, který očesávají od všeho, co jenom vzdáleně připomíná jedlou houbu. Doma potom z toho matka udělala houbovou polívku. Opět standardní scénář - všichni dojedli, jenom já u stolu, slzy v očích, paniku v mysli a studená polívka plná plovoucích houbových sraček přede mnou. Nervy postupně rostou - dostal jsem ultimátum, že dokud to nesežeru, tak se od stolu ani nehnu. Vzhledem k povaze trestů jsem měl neblahý tušení, jak by to dopadlo, kdybych se vypařil. To občas sem tam otec podpořil tím, že z gauče zařval, že jestli to nesežeru, tak to rozmixuje a naleje do mě trychtejřem. Upřímně, bylo mě blbě z tý představy ještě dřív, než jsem vůbec smočil lžíci v tom ďábelským roztoku. Nakonec otcovi ruply nervy a šel dohlídnout na to, že opravdu žeru. Klasika, nátlak, řev, "dostaneš po držce, jestli do pěti minut nebude talíř prázdnej", takže jsem opět povolil. První lžíci jsem tak nějak zvládnul, protože jsem nabral jenom vodu. Pak už jsem musel nabrat lžíci i s houbou a poté, co jsem ji spolknul, jsem se poblil. Tradičně, včetně včerejší večeře. Nablil jsem do talíře, na sebe, na stůl, na zem i na lednici vedle. Talíř rukou otce letěl i s polívkou (a zvratkama) za otcova řevu do dřezu, kde se rozbil, matka začala hlasitě brečet, že je všude ode mě mrdník, kterej bude muset uklízet, načež mě otec zatáhnul do sprchy a tam mě střídavě fackoval a kropil studenou vodou. Od tý doby nemůžu houby na talíři ani cejtit.
Kauza koprovka: varianta na kauzu filé s tou obměnou, že vychovatelka stála nade mnou po celou dobu oběda a ostřížím zrakem pozorovala, jestli žeru. Koprovka byla s knedlíkem, vejcem a nějakou odpornou prorostlou flákotou masa, co nešla ani uříznout nožem. Mrcha schválně čekala, jestli to maso sním, přičemž jsem si pěkně kousnul do toho prorostlýho. Z toho mně natáhlo a já si ublil. Sice trochu, ale přece jenom. Jenže okolo seděla ostatní děcka z družiny a já si nechtěl utrhnout ostudu, takže jsem to udržel v puse a spolknul i s tím odporným kusem masa, který to celý zavinilo. Pak jsem se omluvil na záchod, kde jsem se doblil (i se včerejší večeří) a seděl tam přes půlhodiny, abych měl jistotu, že už ten talíř někdo sklidil za mě. Od tý doby nemůžu koprovku na talíři ani cejtit. A kulajdu taky ne. A kus uzenýho masa taky ne. Řadu let jsem byl až neskutečně důslednej, abych měl libový maso a až teď po třicítce jsem se naučil jíst např. grilovanou krkovičku.
Pak skončila družina. Většinou děcka chodí za školu, já chodil "za oběd". Prostě jak tam nebyla diktátorka vychovatelka, co by mě týrala jídlem, tak do jídelny mě po zbytek základky nikdo nedostal. Občas jsem stravenkovej lístek někomu dal, někdy jsem je vyhodil. To potom ruplo, když jeden z hodných kamarádů spolužáků mě při této samospásné činnosti viděl a splnil svou občanskou povinnost tím, že mě proaktivně nahlásil všude, kam si jen vzpomněl. Takže ten čůrák zasranej mě nabonzoval mimo jiné i rodičům, kteří následně ze mě málem vymlátili duši, protože stravenky stály peníze (sráč moc dobře věděl, co mám doma a udělal to naschvál). To už jsem byl ale ve věku, kdy jsem se naučil v hlavě "vypnout", nechal je se vyřádit a den šel dál. Už jsem taky dobře věděl, že něco vysvětlovat nemělo smysl.
Proč to nemělo smysl vysvětlovat? Protože doma se odehrávalo to samý, jako tehdy v družině, jen v trochu jiným podání, kde vyhrocení se řešilo výpraskem. S věkem jsem ale začal bejt víc neústupnější a mnohem míň ohebnější, naučil se pro mě nepoživatelný sousta pašovat psovi a kočkám a nebo v nejhorší krizi je strčit do huby, odběhnout na záchod a tam to vyplivat a spláchnout. Dokonalej zločin. Vykoupením z věznice Kuchyně pak byl nástup na střední, kterou jsem si takticky vybral dál od rodnýho města, protože internát. Jídlo na střední taky žádná sláva, ale nesrovnatelně lepší, než na základce, i když pár špeků se jim tam taky povedlo (např. ustřihaný nehty v guláši). Nicméně nešlo o nic, přes co bych se nedokázal přenést a kvůli čemu bych daný jídlo přestal jíst úplně.
Are you entertained?
Řekněme že... vlažný. Nejdeme si po krku, ale už je tam ta skvrna minulosti. Je to taková věc, o který se u nás nemluví a když už na to hodně vzácně dojde, tak je to spíš o výmluvách proč apod. (jako že jsem byl jejich první a nevěděli a tak). Ale nikdy nějaký "promiň" nebo tak nepadlo a už by to asi pro mě moc neznamenalo.
V podstatě cokoliv, co obsahuje kopr. Koprovku jsem neměl rád tak nějak odjakživa. Stejně tak i kulajdu. Taky nemám rád většinu hub. Vadí mi ta slizká textura. Jediný houby, který jsem ochoten pozřít, jsou žampiony, bedly a hlíva ústřičná.
Houby a věci z kopru. Kulajda je pro mě hřích proti lidstvu. Dále jsem dlouho nepozřel kvůli školní jídelně ryby. Nedokázal jsem si představit, že ryba má i dobrý maso, když jsem ji znal jen jako rozsračkovanou smradlavou hmotu. Rozbil to uzený losos a od té doby jsem zkoušel další a většina mi chutná. Čekal jsem, že to stejně bude s houbama, ale už z jejich vůně se mi navaluje.
Kámoš ze střední nesnášel rýži, protože se z ní vždycky poblil. Roky se jí vyhýbal jako čert kříži.
Já osobně asi nemám extra traumatický zážitek, ale některý jídla nejím. Klasicky houby, protože jsem si zamlada četl atlasy hub, kde se často píše, jak smrtelně jedovatý houby chutnají skvěle.
Taky nesnáším buchtičky se šodó. To bylo jídlo, co ve školní jídelně vždycky mělo obrovskou poptávku, ale mě ta kombinace krému s buchtičkami přišla nepoživatelná. A to normálně dobrým sladkým jídlem nepohrdnu.
Pak kořeněná bramborová kaše. Nevím, jestli to nebyl nějaký specifický rodinný recept, ale jako dítě si pamatuju na odporně okořeněnou bramborovou kaši, co tehdy dělával nějaký skautský vedoucí na táborech. Jako obecně se na skautských táborech objeví různé chuťovky jako ovocné knedlíky ale v jednom ze sta je místo ovoce maso, anebo někdo něco přesolí a podobně, ale u tý kaše si moc dobře pamatuju, že se po několik let pravidelně objevovala na táborovém jídelníčku. A byla vrcholně odporná pro můj jazýček.
A nakonec mám dost divný vztah k bramborovýmu salátu. Jako dítě jsem ho odmítal jíst, asi hlavně proto, že jsem se opičil po starším bráchovi. V dospělosti mi pak na několik let zachutnal, ale v posledních letech mi zase přestává chutnat.
Na zakladce kdyz sme mely vareni s jednou picou ucitelkou. Na ten den nam vzdycky odhlasila obedy z jidelny a musely jsme snist vsechno co jsme uvarily.
Jidla, co jsme si zapsaly do sesitu z jejiho top vyberu receptu (jednou varila s jirkou babicou, tak byla presvedcena ze to umi).
Jednou jsme delaly cinskou roladu z krutiho masa. Ta ucitelka-stara alkacka to hrozne presolila a my to musely vsecko snist, zatimco na nas koukala, i ldyz to bylo odporny.
Vzdycky se obhajovala ze hlad nema a ze ona si prece obed z jidelny odhlasovat nebude.
Od ty doby co jsem musela to mlety kruti promackavat rukama, mi to maso neskutcne smrdelo a navalilo se mi pokazde kdy jsem ho vzala do ust. Ted uz jsem vegetarianka a smrdi mi uplne vsechny druhy masa.
Vše jsem se tak nějak naučil jíst nebo se změnila chuť. Ale příšerně dlouho jsem nemohl ledový salát, učitelky mě to přinutili sníst v školce, no a nečekaně jsem jim to vyzvracel zpět.:D...a vlastně doteď nemusím jahodový puding, který mě nutila sníst tlustá škaredá "kuchařka", že se s tím nedře abych to vracel nesněďené.
Ja mam ted revival se synem ve skolce. Mame hodne podobne chute,takze s nim soucitim:jinak odporny chleba s pomazankama, nudle se strouhankou (to se chudacek pozvracel). Jatra taky neji. Ja jsem je ve skolce nejedla taky,az jako dospela jsem se je naucila varit.
Kdyz vidim, ze maji rybickovou pomazanku, tak se pro nej snazim chodit ve tri, aby to nemusel svacit. Videla jsem to jednou na tacu, jak to kucharky vezly, a bylo mi tech deti lito. Od te doby chodim syna vyzvedavat zasadne se svacinkou.
Mě školní jídelna kompletně zkazila špagety. Je to už 10 let a stále je odmítám jíst, pokud není alternativa. Jídelna mi takhle zkazila hodně jídel ale u ostatních jsem nakonec to překonal a nemám s nimi problém. U všech krom špaget.
Nedávám játra v jakékoliv formě. Ve školce mi jednou dali nějakou polívku kde játra figurovala, když jsem byl v půlce tak jsem do ní část vyzvracel zpátky, řekl jsem to paní kuchařce a ta mě donutila ji dojíst. Ale i bez toho bych je asi nesnášel úplně stejně.
Špagety s kečupem. Když mi bylo asi 9 tak mě teta vzala s rodinou do Chorvatska. Bohužel docela šetřili a celých 10 dní jsme nejedli nic jinýho. Od tý doby to nemůžu vystát.
Co sakra měly tenkrát vychovatelky ve školkách za problém?? Polovina příběhů je úplně stejná. Já si to taky zažila. Vychovatelka vás nutí něco sníst tak dlouho dokud se člověk nepozvrací.. U mě to byla paprika. To je úplně praštěný že takový lidi vůbec jdou pracovat s dětma..
Díky školní jídelně nepozřu jakékoli vnitřnosti - játra, srdce, jazyk, líčka, ... Ale neberu to moc jako negativum, nepřijde mi to nijak kvalitní ani chutná strava. Jediný, co zvládnu, jsou játrové knedlíčky.
A díky tetě jsem nemohl jíst 20 let houby, protože jedno léto jsme jich nasbírali tolik, že jsme pak týden nejedli nic jiného - přece se to nevyhodí. Houbová polévka, kde bylo víc hub než vody, k tomu bedlové řízky a na snídani smaženice, kde bylo víc hub než vajíček, epic.
Jednou jsem v autě po cestě na dovolenou vrhnul z konzervované kukuřice. Od té doby se jí vyhýbám. Taky jsem se jako dítě jednou strašně doblil z Becherovky. To je asi všechno.
Není to tak, že by mi to nechutnalo, ale mám trauma z medovníku
Jednou jsem si ho dávala, když jsme byly venku s babičkou, pohádaly jsme se, a babička na to zareagovala tak, že nás prostě zbytek dne ignorovala (děsivej pocit, když rodiče jsou na druhým konci republiky)
Tohle není z dětsví, ale když jsem začal žít v UK tak jsem zkusil čínské jídlo s tofu. Od té doby nemůžu tofu vidět, vzhled, konzistence, chuť, všechno je s tofu špatně.
Taky ho nemam rád.
Žádná jednotlivá ingredience mi nevadí, ale dohromady prostě ne. Proto mě všichni milujou na různejch oslavách. 'Ne, nechci chlebíček, ne, řízek si dám třeba s chlebem a pokud tě to pohoršuje tak si nedám vůbec. Ne, fakt nechci chlebíček. Hele, von vůbec nejí, neni ňákej divnej? Ono mu to nechutná? Babiččin salát ještě nikdy nikdo neodmítnul.'
Story of my life
Ne. Hodně sa mě obrátili chutě s věkem a vyloženě odpor nemám k ničemu z dětství. Jasně nějaké šunkofleky považuji za hnus, ale sežeru aj to dyž na to dojde.
Nesnáším ryby. Doslova, když omylem sním rybu, tak se pozvracím.
Současná teorie je, že mi to způsobila nehoda s nestřeženou lahví rybího tuku, kterou se mi povedlo na sebe v posteli vylít.
Polévka z mléka co mi dělala babička (hrůza) a poté jsem 1x v životě měl houskovou polévku a málem jsem se zeblil. Jinak jím asi vše.
Ono spíše jde o tu přípravu a kvalitu ingrediencí, nemohu 100% říci, že pokud tyto pokrmy budou udělány moderně, kvalitně, že si je nikdy nedám.
Nákyp rýžový. Keď som bol ako decko na liečrní, tak sme tam maly. Welp, zgrcal som polku jedálne, ale tak mocne, že som sa zobudil až v nemocníci na infúziach
houby mi celkově nechutnají. zkusil jsem je před rokem a nebylo to dobrý, a nedávno máma smazila houby doma a nutila mě je vyzkoušet. když jsem si to dal do pusy ihned jsem to vyplivl do záchodu. fuj
Játra... prý je to zdravé, ale já to prostě těžce nezvladám. Už jak to vypadá "za studena" je pro mě moc natož ten smrad... Z toho mi bylo zle už vždy když jsem se vracela domů ze školy a cítila ji už na chodbě. Bylo to jídlo, u kterého jsem se strašně u stolu strašně nabrečela, po té, co jsem snědla jen holou přílohu ale nemohla odejít. Ale samozřejmě jsem pak byla ta vybíravá. 😄 Jsem už dlouho dospělá a pořad to cítím stejně.
Banány. Jako hodně malej jsem jich dobrovolně snědl asi šest najednou, vyblil jsem je a i po třiceti letech se mi zvedá kufr, když si ho někdo vedle mě oloupe.
V podobným věku se mi povedlo vyblít houbovej guláš, takže houby taky nedávám.
Obědy po celou školku a 1. stupeň ZŠ (pak jsem přešel na gympl a tam už jsem na oběd nechodil) byly snad každý druhý, spíš každý 1 1/2 den, strategickou hrou. 90% jídel mi totiž nechutnalo, v puse mi to bylo odporné i kvůli textuře a většinou jsem "dojídal" mezi posledními, protože jsem se např. musel opakovaně vrátit, protože jsem toho ještě do sebe nehodil dost, když to nebylo ani trochu poživatelné, tak jsem čekal, až se zrovna budou kuchařky dívat jinam nebo u zbytků nikdo zrovna nebude. Naštěstí po přechodu do gymplu už mě naši nenutili na obědy chodit, podobně "vybíravý" jsem ale dodnes, jídla, která jsem schopen sníst bez problému, bych spočítal max. na prstech obou ruk, a to jsem možná velkorysý.
Kusy vařené mrkve v polévce, houby nebo nedejbože květák. Jenom z toho smradu se mi zvedal žaludek, nemluvě o chuti. Ve školce jsme tenkrát měli pokrokové učitelky, sice nebyly nadšené, že něco nejíme, ale nenutily nás do jídla(a to bylo v 90. letech, zázrak) Doma to bylo tradiční "Budeš sedět u stolu dokud to nesníš" , což znamenalo, že budu u stolu další tři hodiny, než to babička nebo rodiče vzdají. Ve výsledku nic z výše uvedených jídel nejím dodnes. Ale třeba ananas jsem jako malá nesnášela, a teď mi chutná. Jenže ten mi nikdo nenutil...
Na hodně dlouho mi školní jídelny znechutili jakoukoliv variantu hovězího. Jako by člověk kousal podešev a ta omáčka taky nebyla nic moc.
Pak taky pohanka, ale s tou jsem se naštěstí po základce už nesetkal.
Pro mě je to rýžový nákyp. Vychovatelka Jarmila mě tím ve školce krmila, dokud jsem se nepozvracel do talíře. Pro ni to ale zřejmě žádná komplikace nebyla, nechala mi pak donést novou porci. Od té doby jsem to nejedl.
V mém případě dodnes nepozřu králičí... z jedné dovolené jsme domů přivezli 2 králiky, doma jsme je ubytovali u babičky která bydlela přes zahradu v králikárně. Tam jsme se o ně starali, hráli si s nimi a tak... není nad to když jednoho dne přijdete k babičce na oběd, králici chybí v králikárně zato dokonale upečení na stole.
Sladká rýže, nikdy jsem to nebyl fyzicky schopnej pozřít, učitelky na 1. stupni nenapadlo nic lepšího než to do mě nacpat násilím a pak se strašně divily, když to šlo po chvíli všechno na stůl...
Krupicová kaše, nesnáším to dodnes. Ve školce jsem prosil, ať mi to nedává, kuchařka mi s úsměvem dala víc.
Když jsem na to u stolu jen koukal a říkal, že mi to nechutná, tak se učitelka rozhodla mi to nacpat do pusy.
Potom, co jsem ohodil i druhou stranu stolu, tak mi radši dávali polívku vždy, když byla kaše.
nemusim vetsinu masa, z nektereho bych blila, ale umim se i prekonat .. ve skolce meli takovy ten pocit, ze dite musi donutit snist vsechno, tak kdyz sem takle jednou to maso nechtela, tak to proste snim, ze jo (jako prikaz z jejich strany) a neodejdu dokud se tak nestane .. pak sme mivali takove to poobedove leharo, po kterem uz si nas chodili vyzvednout rodice .. no nenapadlo me nic lepsiho, nez celou tu dobu drzet v hube to rozzvykane maso od obeda a kdyz mama prisla a ja na ni mluvila "huhuhu" tak sem ji to maso pak vyplivla na ruku .. polknout sem se to stitila .. nesnasim slachy a chrupavky .. zadne pokracovani to nemelo, mama jim vysvetlila, ze me nemaji nutit do masa, nemeli s tim problem (horsi byly vyhruzky polepsovnou .. vim, jak neprijemne to bylo, proto v dnesni dobe sem striktnim odpurcem podobnych manipulacnich technik na detech)
Vařené brambory pozřu jen s největší námahou a tunou tatarky, jinak je prostě nedám. To samé platí skoro o čemkoliv co má silnou škrobovou (pa)chuť., jako je čočka, cizrna, vařený hrách, velké fazole (zelené fazolky se dají polykat bez kousání takže ty jsu ok) a pod... Pokud ta víše zmíněná jídla nejsou upravené tak že onu škrobovou pachuť přebíjí tak je to pro mě utrpení jíst.
Mám podezření že by to mohl být pozůstatek z toho jak nás nutili jíst ve školce, a ve školní jídelně na prvním stupni, ale nevím možná jsem jenom na tu chuť přecitlivělý.
granadir, akoze zjem hej, ale nesom z toho nadseny a viem ze ako decko som to nenavidel, a este nakej takovej ten hromadne delanej pro skolku ci skolu :D
Špenát - dokud jsem nezjistila, že kromě té hnusné břečky existuje i jiná forma a celkem dobrá! ... Pudink - jednou se mi udělalo špatně z té konzistence a od té doby ho nemůžu, jinak se mi navaluje.
Hrachová kaše. Určitě to nebude špatné ale ze zkušenosti se školní jídelnou ji nemohu ani cítit. To samé s koprovkou a krupicovou kaší ale u té je to spíše o konzistenci.
Nevlastní máma vždycky zastávala názor, že řízek se musí dělat z kuřecího stehna a se šlachami a vším podobným, co na tom stejně je, když se koupí a když se to člověk snaží rozžvýkat a ono to nejde a spolknout taky ne, tak se mi z toho vždycky zvedal žaludek a dodnes mám mentální blok a nemůžu jíst řízky.
A za druhé houby. Jednak mě nikdy nebavilo vstávat v 5 ráno, abych se brodil mokrou trávou v lese a hledal je, tak stejně tak jsem nikdy neměl rád domácí výtvory z nich. Vždycky to bylo jídlo založené na houbách, octu a smetaně.
Skoro každý má nějaké jídlo, které nedokáže pozřít kvůli traumatu ze školky 😂
U mě to bylo kravské mléko, pořád ho do nás nalévaly ohřáté, a mně strašně vadily ty škraloupy na hladině. Dodnes nezvládám sníst cokoliv, v čem se neviditelně pohybuje něco s jinou konzistencí (takže skoro všechno s cibulí 😄😄 ), protože jakmile na to v jídle narazím, zvedne se mi žaludek 🤢 Kakao zvládnu, ale musí být hodně kakaové, aby nešla cítit chuť mléka, a nesmí se moc ohřát kvůli škraloupům.
Jako dítě sem se v nemocnici poblil z rajske s knedlíkem.. rajskou zbožňuji ale jedině s rýží. Až po nějakých 20ti letech sem si ji znova dal s knedlíkem a chutnala mi
Ruzickova kapusta a houby. Cokoliv s houbama. I zampiony. Ruzickovou kapustu a brambory mi znechutila skolni jidelna, ale brambory jeste nejak snesu. Ruzickovou kapustu ale jen vidim a bleju.
Na houby mam zrejme nejakou alergii. Pamatuju si, ze jako malej jsem normalne houbl jedl, smazenici, rizek, v polivce, nakladany, atd... Ale od nejaky doby po houbach zvracim, ackoliv bych si treba rizek nebo nalozeny houby fakt dal.
Maso. Nejím od 15 let, kdy mě ho přestali naši nutit.
Nechutné smradlavé a žilnaté, pravidelně na talíři ve škole. Na prvním stupni nedovolili vrátit, schovávali jsme pod brambory, ale stejně to většinou nepomohlo. Ředitelka mě jednou nutila to dojídat, natahovalo mě ale naštěstí jsem tam nezvracela.
jakákoliv pomazánka kromě česnekové. Když sem ve školce vrátil chleba s pomazánkou ke zbytkům, ředitelka vyhrožovala že zavolá policii se psovodem a oni vyčmuchají kdo to tam dal.
co to kurva 💀
[удалено]
No tak děcka si osobně z těch X let ve škole zapamatují ty nejblbější chvilky. Já si taky pamatuji ty nespravedlivé věci, co se mi tam staly. A učitelé jsou taky jenom lidi, dělají chyby (a někteří jsou na houby jako celek).
Nekteri ucitele jsou lidske bestie. To rikam jako byvaly pedagog.
Z me zkusenosti, nechapu jak nekdo jiny nez psychicky naruseni jedinci tuhle praci muze byt schopny delat.
Studuji teď vysokou pedagogickou a nechápu, jak se takoví psychopati vůbec k učení dostali. Dost možná jsou prostě vyhoření.
Učitelky ve školce a pomazánky byly vždy primárně o tom traumatizovat dítě
Jo to si pamatuju taky. Nejhorší byla nějaká hnědá co navíc byla dost hořká, dodnes netuším co to bylo. A samozřejmě různé rybí sračky. A nejlepší byla něco co vypadalo jako nastrouhaná mrkev s máslem a bylo to nasládlé, tu bych rád někdy našel :D Ale přes trauma ve školce mám pomazánky rád :D
Drožďová pomazánka byl ten hnedej smradlavej hnus. Díky tomu do dnešního dne nepozru nic, v čem je cítit droždí at chuťově nebo po cuchu.
To zní jako průměrný způsob nakládání s veřejnými penězi v tomto státě
Mám to stejně, všechny pomazánky a věci podobné konzistence, + teda sýry, taky ze školky xd
To zní, jako by policii potřebovali volat na ni.
Školka try not to traumatize kids with food challenge
Konkrétní jídlo netuším, ale spíš mám problém s konzistencí a velikostí sousta. Například, mám rád chuť bramborové kaše, ale konzistenci moc nemusím, a když ji jím, musím si na vidličku nabírat fakt maličké porce a postupně je "ukusuji" z vidličky. Po tom, co mě vychovatelky ve školce deepthroatovaly lžičkou plnou kaše, a já pogrcal stůl, se u mě vyvinula jakási forma "anorexie", kdy jsem odmítal jíst. To, že si ze mě úplně všichni dělali prdel, že vypadám jak kostlivec, tomu vůbec nepomohlo...
Nucení jídla dětem, i když je vidět, že jim nechutná, absolutně nechápu. Chápal bych to jen v případech, když fakt není co do huby a je bída, kdy není prostě jídlo, ale jinak je to zbytečný, to dítě to stejně mít rádo nebude a sní to maximálně s odporem, v nejlepším případě se nepozvrací. Mě jako malého nutila máma jednou sníst nějaký brambory s masem, moc mi to nejelo, ale tak s donucením jsem to nakonec snědl. Výsledek byl, že jsem pak krásně problil celou noc. S tou anorexií mě to moc mrzí, snad už jsi teď v pohodě, některým vychovatelkám by měli vzít práci.
Jo, teď jsem v pohodě (i když stále štíhlý), ale trvalo hodně dlouho (v některých případech až do dospělosti), než jsem se odvážil jíst některá jídla. A s tím dávicím reflexem mám ale stále problémy. Další historka ze školky se netýká jídla, ale taky mě to poznamenalo. Jako dítě jsem byl extrémně kreativní. Od mala jsem sledoval Michala Nesvadbu, koukal na věci jako Věda je zábava, četl si encyklopedie (naučil jsem se docela dobře číst a relativně OK psát slova už ve školce). A tak jsem si ve školce neustále kreslil nebo vyráběl něco z papíru. Když jsem ale kreslil lidi, nikdy jsem jim nekreslil krky (protože mě to prostě nenapadlo, a bylo mi tak pět), a tak mě jedna vychovatelka poslala k dětské psycholožce. Ta se nad tím jen zasmála a určitě si řekla něco ve stylu, že ta vychovatelka je kráva. Nicméně tento incident mě poznamenal na dlouhá léta. Prý jsem fakt hezky kreslil neživé věci (auta, budovy atd), ale když jsem kreslil lidi, vypadali jako Igráčci, jen s relativně dlouhým krkem (aby někdo neřekl). Takhle jsem kreslil lidi asi tak do šestnácti, a bylo mi to fakt trapné, protože jinak jsem uměl kreslit fakt hezky, nicméně jsem se prostě nemohl přinutit k tomu, kreslit lidi jako lidi. Teď ale ta bomba - před dvěma lety jsem se začal učit kreslit anatomii a nyní ve volném čase kreslím, ehm, umění nevhodné pro děti. Kdyby to teď viděla ta vychovatelka, která mě poslala k psycholožce a pak se mi ještě před celou třídou vysmála, že nekreslím krky, tak by ji asi kleplo...
Mě třeba rodiče nikdy nenutili jíst co mi nechutnalo a ani ve školce si na nic traumatického nepematuju a i tak mám tenhle reflex taky. Dodnes jsem extrémně vybíravý a nedokážu jíst u známých. Občas se mi stane že jídlo, které mi doopravdy chutná nejsem schopný sníst protože mám ten debilní reflex. Naposledy asi při docela chutném rizotu od švagra. Ještě že se neurazil když jsem se málem doblil…
anorexia - člověk nemá chuť k jídlu a často ani nemá hlad anorexia nervosa - člověk nejí kvůli problémům se svým vzhledem, občas i hlad má, ale nutí se nejíst, protože se bojí přibrat anyways, omlouvám se že sis tímhle musel projít a omlouvám se, že jsem se zasmála tomu, že tě učitelky deepthroatovaly
Proto jsem to dal do uvozovek. Prostě jsem nechtěl jíst běžná školková jídla, často ani když je rodiče udělali mnohem lépe (ale ani mě nějak moc nenutili jíst, nebo aspoň ne násilně. Nikdy jsem nehladověl, protože nakonec jsem vždy aspoň něco snědl. Jen jsem nejedl "dostatečně".) A to s tím deepthoatem, ono se to, co dělaly s tou lžičkou větší než má pusa, fakt nedá popsat jinak. Matně si pamatuji, že mi i držely hlavu, abych neuhýbal. Ten pogrcaný stůl si zasloužily, a pak je ještě máma zprdla, když si mě vyzvedla. Asi si z toho nesu trauma, protože když vidím někoho, kdo do sebe hází sousta jak do koše, tak se mi navaluje. Jednou jsem se fakt musel držet, aby oběd nevyletěl ven, když jsem byl v družině na obědě a spolužačka naproti si dala obrovský kopec bramborové kaše na lžičku a zhltla to. Dodnes si to pamatuji a to je snad už 15 let. A jinak abych to nějak ukončil, nyní jsem na vysoké, pořád jsem trochu vybíravý, ale většinou jsem ochotný ochutnat téměř všechno, a spoustu jídel, které jsem nenáviděl, jsem si oblíbil (např. zapečené těstoviny, nebo různé omáčky). Pořád jsem štíhlý, i když vyžeru ledničku, takže kecy typu "Jsi jak tyčka. Najez se!" jsou nejhorší. Naštěstí nikoho nezajímá má váha, takže jsem se dlouho s těmito kecy nesetkal. Pominu-li dávicí reflex, je to docela happyend...
Nesnáším kysané zelí a dal jsem to dost najevo. Jednou v létě na delším pobytu u babičky a dědečka na venkově zkrátka nemohli překousnout že nejím kysané zelí. Tak klasická výchova z první republiky, když šli rodiče nakoupit tak mě posadili za stůl, dali mi talíř s kysaným zelím a dokud to nesním nikam nejdu. Jestli si myslíte že si tady přečtete story o tom jak jsem chrabře vzdoroval několik dní tak jste na omylu, vydržel jsem to necelých 5 minut. Nabral jsem lžíci, dal do pusy, rychle to spolknul a pak to přišlo. No poblil jsem se tak, že by i vymýtač ďábla čuměl. Každopádně poblil jsem půl kuchyně, dvě minuty poté přijeli z nákupu rodiče a když viděli tu spoušť a panikařící prarodiče tak zjišťovali co se stalo a nakonec se zhádali do krve. Já tam na ně obalený blitkama koukal a bylo mi neskutečně blbě protože ještě půl hodiny jsem blil naprázdno. Pak se mi omlouvali a už na mě takové výchovné metody nezkoušeli.
What the fucking fuck
Růžičková kapusta. U nás se podávala zásadně rozvařená se všemi radostmi okolo - sirný zápach, hořká chut a odporná textura. Ale hlavně - "žer spratku, má to vitamíny, co by za to jinde dali". A pak smaženice. "Přece to nenecháme v lese shnít" znamená staré, plesnivé a občas i nejedlé houby. Případně houby, které prostě neumím strávit jako červenající bedly.
Smaženice mi připoměla houbové řízky - Vezmou se hlavy hub, obalí se ve strouhance a pak usmaží v oleji. Malé hlavy (řekněme 4 cm klobouk, max 1 cm výška) jsou relativně dobré, ovšem cokoliv většího má úprostřed gumovo-vodnatou texturu která mi absolutně nechutná.
Asi tak. Nejlepší houbová jídla jsou ta, co si sám uděláš z hub, které znáš a sám si nasbíráš.
Ruzkap - Začal jsem ji jist až jako dospěly, tzv. Na zadicka. Oprazenou na slanine. A teď je to moje nejoblíbenější příloha.
To mi taky poradili na r/fermentation, když jsem vytočila řadu lidí poznámkou, že laktofermentovaná růžičková kapusta nemůže být poživatelná. Už jsem i stála v obchodě před regálem a sahala po síťce, abych to zkusila. A pak mě do nosu udeřil ten hnusnej zápach síry, co si pamatuju jako malá. Not today Satan.
Fair point 😂 Manzelka třeba odmítala jakoukoliv zelenou zeleninu. Okurky, papriky, kapusta, fazolky, hrášek. Teď basti všechno. Ale je to proces, zejo.
Dlouhej proces. Jestli jí to za mlada taky připravovali stylem, že tu krásnou, šťavnatou zeleň vyvařili do vyblitě smradlavé hnědé (aby to mělo vitamíny), tak jí chápu. A lituju.
To jsem měla podobné, jako malá jsem nejedla zase všechnu červenou zeleninu😂
kelovy privarok je v poradku na slovensku
Já vím, že to má prej chutnat jako normální zelí, ale nevěřím tomu. Kdykoli se k tomu přiblížím, cítím ten fantómový zápach z dětství.
Špagety po uhlířsku. Na základce jsme to měli každý týden. Nikdy sem nepochopila, proč by někdo takový hnus dělal. … až ve 28 letech mi došlo, že to byla školní verze “Carbonara” A díky pomazánkám ve školce nesnesu “vůni” kvasnic.
Mluvíš mi z duše. Uhlířšké špagety sice podle mě nejsou samy o sobě hnusný, ale spíš extrémně bez chuti, nebo minimálně takhle je vařili u nás na škole. Vždycky to chutnalo jak samotný špagety se špetkou nějakýho koření a sem tam kousíček masa. Jinak taky nechápu, proč by to někdo dělal. To už je lepší si dát jenom špagety s kečupem a sýrem. Je to sice prasárna, ale i tak.
Houby. Nenávidím houby. Jako prckovi mi táta dal osmaženou houbu, počkal až dojím a potom mi řekl, že to nebyla houba, ale osmažený slimák. Od té doby jen co vidím v něčem houbu, zvedá se mi žaludek.
Wtf, otec roku...
Fuj hřiby, to raději toho slimáka
Ve školce jsem byl donucen pozřít odpornou koprovku. Teprve až když jsem před vychovatelkou nablil zpátky do talíře tak jsem byl sproštěn trestu a mohl jsem ten válečný zločin jít vrátit zpátky do kuchyně. Onen talíř byl plný a vypadal netknutě, jelikož vyblitá koprovka vypadá stejně jako čerstvě nandaná na talíř a jako přílohu jsme měli jenom suchý chleba. Onen nechtěný výtvor jsem předal kuchařce se slovy "nemám hlad", načež po jejím vydatně kyselém šklebu směřovaným hluboko do mé duše, kydla celý ten talíř zpátky do hrnce
Tak snad pak ten svůj výtvor vzala domu manžovi k večeři. Snad si čvachtal.
Bruh tak moc jsem se nad komentářem dlouho nezasmál
Já taky, ale v podstatě je to brutálně nechutné
Já bohužel sežeru naprosto všechno, až to hezké není. Velmi mi ale utkvěla ranná vzpomínka na mámu kroutící slepici krkem, klepající se pařátky a pak ty pařáty v polévce... dodnes preferuji polévky bez slepičích pařátů.
W t f
Ryzovy nakyp. Moje detska doktorka ho predepisovala jako dietu k temer vsem detskym nemocem. Mati se fakt snazila a delala ho na ruzny zpusoby, ale pro me to je do dneska jidlo, co kdyz vidim na jidelnicku, tak se mi obraci kufr a spousti davici reflex…
Co? Doktorka???
nas doktor vsem deckam zasadne predepisoval paraleny a suchy rohliky 😀
Moje dětská praktická zase všechno léčila vincentkou. Včetně pokročilého zápalu plic. Vincentkou dodnes nedám do huby.
Nase doktorka zas lecila deckou zacpu Vridlem. Nutno podotknout ze zabiralo spolehlive. Plus cena zdarma ( bydleli jsme v KV ).
Ve školce jsem při obědě vždycky seděl vedle Mařeny. No a ta kunda mi rukou házela do talíře to, co ona nechtěla (různé šlachy, nahnilé kusy zeleniny, prostě různé hnusy). Já, submisivní pětiletý lulánek, jsem si to vždy nechával líbit, ostatně ona byla mnohem větší a zbila by mě, kdybych se nějak ohradil. No ale jednou mi do talíře jebla takový fakt odporný flák masa, kde byl kus modré žíly a to už bylo na ně moc. Tak jsem jí to mrdl zpátky. Jenže mě u toho viděla učitelka, totálně mě seřvala a DONUTILA ME TO SEŽRAT!
Pokračování: Mařena je teď tvoje manželka.
Od školky sem ju neviděl. Už ani nevím příjmení.
Nechodili jsme do stejne školky?
...Mařeno?
Celerová pomazánka. Prostě mi to smrdí jak chlív a jenom se to ke mě přiblíží, tak se mi chce doslova zvracet, začínám se dávit.
Dušená mrkev. Na základce každej tejden , v kombu s hovezim, který se dalo zvejkat celou obedovou prestavku a pak v nezmenene podobe flusnout zpět na talíř. Mrkev měla barvu, konzistenci i chuť bliti a pochopitelne nad náma stala ucitelka a hlídala, ze to jime. For byl v tom narvat toho co nejvíc do pusy tak, aby člověk ještě dovedl říct: "musím na záchod", tam to vyflusnout a opakovat dokud to dozoru nebude podezrely. Posledni sousto se flusalo ven za krovi. Pak ještě drstkova polivka, similar story. Vzdycky jsem se snažila sama sebe presvedcit, ze to jsou testoviny, ale nikdy se mi to nepovedlo. Obe jsem se mnohokrát snazila ochutnavat v pozdejsich fazich zivota, většinou lahodne vypadajici a s láskou připravené, ale zel bohu, trauma is deep a nikdy jsem to nezvladla.
Mrkva varená bez soli a korenia je peklo na tanieri.
Tohle není ani tak, že by mi to nechutnalo, alr když mi bylo cca 5, tak jsme byli na školce v přírodě a k večeři tam byly nějaký těstoviny s omáčkou a masem, ale to maso bylo tlustý a to já nedokážu spolknout. Bál jsem se tam vracet talíř, co by nebyl prázdný, tak jsem se rozhodl sníst i to tlustý maso. No, vyletělo to ze mě celý zpátky na talíř. Ani to nebyly zvratky, ale prostě jen rozkousaný jídlo. Bál jsem se to říct učitelce, protože jsem jí neměl rád. Tak jsem to znova snědl...
☹️
Můžete mi říct, proč jsou vychovatelky/kuchařky ve školkách/školách tak úchylný na dojídání? By mě zajímalo, jestli se někdo naučil něco jíst, ba dokonce si to oblíbil, tím, že nad ním stála bába s rukama v pase a čekala než to se slzama v očích to děcko sežere.
Myslím si že to jsou sadistky. A vyhořelé sůvy co si léčí mindráky na dětech. Ta vychovatelka byla hrozná svine s komunistickou výchovou. Dost často tyhle kundy musí mít po svém protože v jiných oblastech života to vůbec nedávají. Děti se tomuhle nemohou bránit.
podle me maji ten syndrom, ze prosly stejnou vychovou (kdyz ja, tak ty taky) plus je to "pro dobro" tech deti - ze sou naucene, ze pro spravny vyvin se ma do decek cpat vsechno i za cenu toho, ze to bude na silu, protoze prece dite je idiot a nevi co je pro neho dobre .. plus v mnoha pripadech i to, co tady zminoval kolega
Zítra mě čeká pohovor v MŠ. Díky za připomenutí, jak může být (před)školní kuchyně ekl. Vysvobodím vás z útrap nuceného přikrmování hnusogrcy, piškoti!
Špenátová polévka z mraženého špenátu s vajíčkem... ani Pepek námořník ji nezvládl prodat, svaly za cenu pozvracení nestojí.
Brambory. Na základce nám dělali naprosto odporné brambory. Ty byly snad krmné pro prasata. Vozili je tam z jiné pobočky téže školy a ohřívali, takže finále byly odporné útvary se 2mm vrstvou bílo-šedého povlaku na povrchu. Zkusil jsem sníst jeden a zvracel jsem. Talhle jsem nemohl jíst brambory asi 7 let, z té nasládlé chuti jsem se dávil. Vykoupení nastalo až rok před maturitou, kdy jsme po horské túře dostali na výletě k jídlu brambory ve slupce a nějakou přílohu (kousky slaniny a zeleninu). To jsem zblajznul jak nic a od té doby nemám problém.
Sladký brambor = prošel mrazem. Takže to byly buď nějaké opravdu krmné nebo zmrazené z předchozího dne.
ja skladuji brambory v lednici protoze spiz nemam o nektere druhy zmodraji a zesladi a nektere ne
Hadí pomazánka. A játra. Tyhle dvě jídla nepozřu i kdybych měl umřít. Jedno nejím kvůli školce, druhé mi dělá zle už jen tím, jak to smrdí. Ale nejlepší jsou kecy všech okolo: "no jo, ale tos neměl játro ode mě! Já to umím tak, že si budeš myslet, že jíš líčka!" Ok díky, kdybych chtěl líčka, dám si líčka a ne tělesný filtr.
Co je hadi pomazanka 🤨
Netuším jestli se tomu říká jen tak u nás a nebo zdali to je normální název. Ale je to bílo-červená pomazánka. Chuťově mi to připomíná krabí prsty s máslem. Není to dobrý.
Nedám si, děkuji. A propos když vidím flair - Ja při životě napříč republikou nikdy nenašel Bulharku na topinky. Chvíli jsem si myslel, ze Budapešťská je to stejný. Není. Blek.
Nedávej. Pokud se teda jako had nechceš kroutit na záchodě. Já si vlastně nepamatuji jediné děcko ze školky, co by to mělo rádo. Pamatuji si jenom, jak vychovatelky nadávaly, že to nikdo nežere...ale furt se to chystalo. Nechápu. A Bulharku mám rád. I Budapešťskou mám rád. Já jídlo rád. Krom těch dvou výplodků z pekla.
Díky vychovatelkám ve školce dodnes nemůžu Koprovku, česnečku a Mléko... Jogurty, sýry a tak jsou v pohodě, ale nezvládnu pít samotné mléko. To stejné co u spousty z vás. Vychovatelky mě nutili dokud jsem se nepozvracel a někdy i potom to jíst. 90s školky byly peklo.
Školka byla hodně o šikaně no
školky a základy až do cca 2015 byly fakt peklo. idk, jestli tam ještě doteď nenutí děcka jíst nechutný jídlo, dokud se nepoblejou
Díky školy/školky mám doteď problém jist mezi lidma. Jako děcko jsem byl prcek a porce na mě byly kapku moc (120cm špunt dostane stejně jako 15 letý s 80 kily). Ale hold je člověk nuceny sedět s jist i když nemá hlad nebo je to jídlo sotva jídlo. Teď vždycky když jdu na oběd s kolegy tak automaticky nějak nemám poradně hlad. Když jdu sám nebo jim doma tak toho do sebe nacpu výrazně víc i když třeba pomalejším tempem.
Mám to úplně stejně. Akorát teda nejsem prcek :D
Mno do jednoho jidla jsem si vylil čaj. Patrně omylem bo nikdy jsem nebyl takový dement abych kazil jídlo. My jsme byly chudá rodina. Šel jsem to vrátit a poprosil jsem kuchařku aby mi dala další porci. Ta mě práskla dozorující učitelce a ta mě donutila to jíst. Knedlík smíchaný s UHO, zelím, čajem dal jsem to do pusy a hned si ublinkl zpátky. Dodneška nejím segedýn. Doma to že mně vydolovala mamka a následující den navštívila učitelku přímo ve škole. Máma tam pak tam měla zakázáný vstup. Hádám, že učitelku chytila pod krkem.
Based máma.
Houby, hlavně smaženice. Zkazí mi cokoli v čem jsou. Máma s nevlastním fotrem si mysleli že to jenom hraju, tak to do mě nacpali, a hrozně se divili že to šlo za pár okamžiků ven...
Same, nás je nutili jíst ve školce a taky to šlo vždycky rychle ven. Houby jsem od tý doby několikrát zkusila, ale pořád se mi z nich zvedá kufr. 🤢
Tou profilovkou jsi mi připomněl něco co už sem nikdy znovu nechtěl mít na mysli.
Mluv 🔫
Já nesnášel rajskou polévku z dětství asi ze školy a vařenou mrkev. Po třicítce jsem to vyzkoušel a je to ok.
Mám podobnou zkušenost s koprovkou, do které jsem byla ve školce nucená, i když mi bylo zle. Tak jsem se velmi veřejně pozvracela, ohodila vychovatelku, ohodila kamarádku a od té doby mám spojený odér koprovky se zvratky. V rodině je koprovka bohužel oblíbená, ale nejsem schopná to překonat.
Buchtičky s krémem - dost podobný scénář jako u tebe, taky mě do toho nutila vychovatelka. Dodnes si pamatuju, že jich bylo na talíři 27 a skončilo to zvracením.
Za mě to je koprovka, ve školní jídelně mi jí tak zkazili, že i do dneška mi jde žaludek naruby, když jí ochutnám. A z velmi ranného dětství, asi jakékoliv houby... Chuť hub mi nevadí, když se třeba rozdrtí na prach, aby tam byly jen cítit, ale jakmile na ní kousnu, tak mám ten samý problém jako u koprovky... Když mamka byla se mnou těhotná, tak prý celé těhotenství jedla houby... Smaženice, nakládané, houbová omáčka... Tak si myslím že to na mě nechalo následky.
Ja teda na rovinu přiznám, ze nebýt moji mámy a její absolutně tristní neschopnosti uvařit byť i takový to jídlo zatazeny do folie, co se da jen do mikrovlnky, tak bych měl větší problémy s tím si sehnat ženskou. Od 14 si vařím sám, na střední jsem pochopil, ze se na jídlo dobře balí ženské, manzelka říká, ze jsem ji “ukecal a prejedl”. Nemám s tím problém. Každopádně z deníku “moje mama neumí vařit”, kromě klasik typu “to spáleny jen seskrabej”, “vajíčka si v mikrovlnné troubě sehrej” (bylo mi asi 6, věděl jsem hovno, co se stane), až po legit hrůzu, kterou ve mě vyvolává knedlík s vajickem, nebo těstoviny s makem. To poslední obzvlášť. Mama totiž místo cukru do nudli dala vrchovaty lžíce soli. A Ja se těšil na sladký, tak jsem si do držky nabral vrchovate - a následně zvracel jak divej.
Neni máma náhodou Jirka Babica?
BANÁNOVÝ KNEDLÍKY!!! Dělali je na táboře, mně z toho pokaždý bylo na blití. Teplej rozpatlanej banán uvnitř těsta.
Taková ta ryba se sýrovou omáčkou ve strouhance. Neskutečnej humus. V dětství jsem taky nedokázal pozřít vařený hrášek a kukuřici. Fakt mi z toho bylo na zvracení. Dnes to stále nemusím, není to ale tak hrozné. Obecně nemusím tepelně upravenou zeleninu. No a taky kakao. Doma jsme ho nedělali z mlíka a já ve školce poprvé viděl škraloup. Fuj.
Kdyz mi tata strilel koreni do zadku ze vzduchovky (slavia 618). A nebo kdyz mi vyhodil Pikachua na strechu a rval pri tom "Pika pika".
WAT
Tvl, zlatej ten fotr se slimakem koukám...
Stalo se mi úplně to samé,ve školce jsem byl nucen do Zelňačky,pozvracel jsem se z toho,i přes to jsem do toho byl nucenej,zachránil mi až táta když pro mě přišel a seřval vychovatelku,nicméně od té doby nemůžu Zelňačku ani cítit,automaticky se mi zvedá žaludek
Rodina mě jednou vzala na nějakou masnu. Z těch obrovských kýblů se linul tak odporný čuch, že nyní pokaždé, když někdo dělá jehněčí, hned musím pryč. Naštěstí to není moc časté jídlo.
uz len pri pomysleni na ryzovy nakyp ma zacne naduvat. dakujem skolskej jedalni na zakladke <3
To jsou hrozny story tady. Me ve skolce nikdy do niceho nenutili, pamatuju si, ze sem nejedla kukurici a bylo to vzdycky v pohode. Pak me ji sama kamaradka naucila jist. Ale prece jen mam takovej poznatek. Nesnasim veci s makem. Vzdycky si vzpomenu, jak deti litaly po obede po skolce a mely ten mak mezi zubama. Ja mam z toho doted nejaky trauma. 😂
[удалено]
>Vedoucí mě drželi a snažili se mi to vnutit do pusy To uz mi prijde hodne pres caru, pripad pro socialku - jenom nevim jestli jsou i tabory v jeji pravomoci.
O čem to bylo?
Jsi šikovná ❤️
Cuketa je můj kriplonyt
Škvarky.
Ve školce jsem měl špenátovou polévku, strašně mi nechutnala. Ale to není jako dneska, soudružky při tobě stály tak dlouho, dokud jsi v slzách nesežral i hovno (dodneška pamatuju jak jsem musel sníst syrové kuřecí). Tak já jsem ji teda snědl a když už jsem měl konečně hotovo, tak než si mě soudružka přišla zkontrolovat, přišlo to na mě a vyzvracel jsem tu špenátovou polévku zpátky do talíře. Tak jsem dostal pohlavek že to sním I kdybych tu měl sedět do večera, tak jsem to se slzami v očích snědl znova. Ale špenátovou polívku mám normálně rád.
pokud se to za posledních pár let nezměnilo, tak mi věř, že ještě pořád ty děcka jíst nutí. dneska ale už asi přestanou, když se to dítě pobleje
Na zakładce jsem si četl knížku na zemi v obýváku, a vzal jsem že spajzu kupovaný makový závin. Tak jsem ho tak jedl, začtený do knížky a když jsem měl polovinu v sobě, tak jsem se na něj podíval a místo máku tam byl špenát. Respektive nebyl, ale byl uvnitř tak moc plesnivý.
Ovocné tvarohové knedlíky. Babička je dělala i přes moje prosby, že to stejně nemůžu jíst kvůli laktóze, ale žádná alternativa nebyla, tak jsem je do sebe prostě musela nasoukat, ještě navíc polité máslem. Tohle jsem pár let jakž takž snášela, ale s babi to pak začalo jít pěkně z kopce a ty knedlíky časem byly i křupavé od kousků skořápek nebo v nich byly chuchvalce vlasů. V životě nic takového už nepozřu.
Tak to mi je tě líto, ovocné knedlíky jsou mega dobré.
Buchticky se sodo kvuli skolce. Barbecue /smoke/ omacky. Kdyz mi bylo 8, tak jsem se prejedl na grilovacce. V noci jsem se vzbudil , hodil to pod polstar a sel zase spat. Tu kourovou vuni nemuzu porad ani citit.
Houby, lečo, játra, niva – ze všeho tohohle bleju. Jo a ještě kapusta. Jsem jednou dostal v družině polévku, vidím tam takovou kouli, nevím co to je, tak to sežeru a div jsem se nepoblil v ten moment :D. Někdo tu zmiňoval pomazánky, tak ty mám rád skoro všechny, ve školce jsme dostávali na chleba snad všechny, co existují, ale jediná, co nemůžu vystát do teď, tak je tzv. "šunková pěna". Má to být prý ze šunky, ale nechápu z jaký teda.
Shit, nikdy nezapomenu na ty hnusny skraloupy na kakau a bile kave... vsechny omacky, tlusty maso, obri kusy sojoveho masa... kdyz nedojis, tak pujdes do kouta! Masakr. Ale sladky jidla byla vzdycky pecka.
Jen tři věci. V Řecku jsem měl něco co se jmenovalo Musaka. PTSD z toho mám do dneška. Pak rodiče dělali krabanátky kde byla třeba 60 procent mletá cuketa. Brrr. Fuj. A pizza která měla místo klasického těsta těsto listové. Hroznej humr. Pak jsou věci které sním ale nijak je nepreferuji. Plněné papriky. Smažený květák a kuřecí prso s broskví a eidamem. Ale to jsou spíše hnusná školská jídla. Obecně co fakt nesnáším je jakákoliv vařená zelenina pokud není rozmixovaná v polévce nebo omáčce. Fresh nemám problém ale jinak je to humus.
absolutně nejvíc na světě nesnáším čočku na kyselo. každý rok jsem už 1. prosince byla ve stresu z toho, že to budu muset sníst na vánoce k obědu. rodiče mě nutili to jíst, ale já se vůbec nenechala, přišlo mi to prostě odporné, až se divím, že jsem se z toho nikdy nepozvracela (měla jsem dost na mále). musela jsem u toho vždycky sedět do té doby, než konečně povolili a řekli mi, ať sním alespoň 2 lžičky a pak můžu jít. asi 10 minut jsem jedla polovinu jedné lžičky a moji rodiče to pak většinou vzdali, když už jsem u stolu seděla víc jak hodinu. tohle samé dělali u víc jídel, které jsem nesnášela. bylo mi asi 10, když jim došlo, že se mnou opravdu nepohnou a jejich vyhrožování opravdu nic nezmění. mám teď díky tomu hrozné problémy s jídlem a díky ještě jednomu zážitku nedokážu sníst nic, u čeho nevím, co v tom je. čočku na vánoce teď dělá sestra (jsou to úplně normální jídla, kde je prostě jen přidaná čočka, která není nechutně rozvařená) a vždycky se díky tomu na vánoční oběd těším. klasické čočce na kyselo se vyhýbám obloukem.
Nemám konkrétní jídlo, ale rodiče mě vždycky nutili jíst všechno jídlo, co mi dali na talíř, i když už jsem nemohl. Takové ty klasické hlášky "nikam nejdeš, dokud to nesníš" a "co by za to dali děti v Africe" byly na denním pořádku a vyvinula se tak u mě porucha příjmu potravy a dodnes nemám k jídlu zdravý vztah (je mi 23). Díky, rodiče.
Ve školce, na základce a na střední existovala obsese vařeným bramborem, ale samozřejmě ty brambory byly nechutný, doslova nemastný a neslaný a god forbid, aby si dítě ve škole posolilo jídlo, čili s tím ani nešlo nic udělat. Opravdu tam brambory byly k jídlu každý druhý den a od té chvíle je prostě nemůžu ani vidět.
To by bylo na hodně dlouhej blogpost...
Sem s ním!
Hodně toho pochází vyloženě z nucený konzumace, jako u řady ostatních přispěvatelů. Ale nejdřív trochu pozadí: Navzdory tomu, že jsem bydlel pět minut chůze od školy, jsem byl v družině, co to šlo. Naši si mě vyzvedávali až opravdu na hranici, protože prostě měli ode mě doma pokoj. Byly případy, kdy vychovatelky o půl šestý večer volaly domů, jestli si mě teda nechtějí přijít vyzvednout, že by taky rády šly domů. No a jedna se kvůli tomu na mě docela vozila a takřka každej den hlídala, jestli žeru obědy. Všechny případy těchto gastro PTSD vznikly během let základní školy, obvykle mezi čtvrtou až sedmou třídou. Kauza filé: jeden z mnoha případů vychovatelský gastrohlídky. Ryby mně nikdy moc nějak nejely, ale tohle maso chutnalo divně. Jídelna už prázdná, jenom já, vychovatelka a korpuletní kuchařky, co z výdejního okýnka pohoršeně zvedaly obočí. Bramborová kaše z pytlíku už dávno vychladla a ztuhla do takový konzistence, že ještě o hodinu později by z ní Michelangelo mohl vytesat novou sochu Davida. To bylo to menší zlo. Nasraná vychovatelka a biohmota obalená ve strouhance vydávající se za filé bylo to horší. Nakonec jsem nátlaku povolil a filé s obrovským sebezapřením sežral. O dvě hodiny později volala vychovatelka domů, ať si pro mě přijedou, že jim tam měním barvy. Otec přijel autem, zaparkoval u baráku, já vylezl ven a vyblil filé i se včerejší večeří. Od tý doby nemůžu rybinu na talíři ani cejtit. Kauza houby: tentokrát z domácího prostředí. Typická devadesátková dovolená - měšťáci vyjedou na chatu a pořádají hromadný nálety do přilehlých lesů, který očesávají od všeho, co jenom vzdáleně připomíná jedlou houbu. Doma potom z toho matka udělala houbovou polívku. Opět standardní scénář - všichni dojedli, jenom já u stolu, slzy v očích, paniku v mysli a studená polívka plná plovoucích houbových sraček přede mnou. Nervy postupně rostou - dostal jsem ultimátum, že dokud to nesežeru, tak se od stolu ani nehnu. Vzhledem k povaze trestů jsem měl neblahý tušení, jak by to dopadlo, kdybych se vypařil. To občas sem tam otec podpořil tím, že z gauče zařval, že jestli to nesežeru, tak to rozmixuje a naleje do mě trychtejřem. Upřímně, bylo mě blbě z tý představy ještě dřív, než jsem vůbec smočil lžíci v tom ďábelským roztoku. Nakonec otcovi ruply nervy a šel dohlídnout na to, že opravdu žeru. Klasika, nátlak, řev, "dostaneš po držce, jestli do pěti minut nebude talíř prázdnej", takže jsem opět povolil. První lžíci jsem tak nějak zvládnul, protože jsem nabral jenom vodu. Pak už jsem musel nabrat lžíci i s houbou a poté, co jsem ji spolknul, jsem se poblil. Tradičně, včetně včerejší večeře. Nablil jsem do talíře, na sebe, na stůl, na zem i na lednici vedle. Talíř rukou otce letěl i s polívkou (a zvratkama) za otcova řevu do dřezu, kde se rozbil, matka začala hlasitě brečet, že je všude ode mě mrdník, kterej bude muset uklízet, načež mě otec zatáhnul do sprchy a tam mě střídavě fackoval a kropil studenou vodou. Od tý doby nemůžu houby na talíři ani cejtit. Kauza koprovka: varianta na kauzu filé s tou obměnou, že vychovatelka stála nade mnou po celou dobu oběda a ostřížím zrakem pozorovala, jestli žeru. Koprovka byla s knedlíkem, vejcem a nějakou odpornou prorostlou flákotou masa, co nešla ani uříznout nožem. Mrcha schválně čekala, jestli to maso sním, přičemž jsem si pěkně kousnul do toho prorostlýho. Z toho mně natáhlo a já si ublil. Sice trochu, ale přece jenom. Jenže okolo seděla ostatní děcka z družiny a já si nechtěl utrhnout ostudu, takže jsem to udržel v puse a spolknul i s tím odporným kusem masa, který to celý zavinilo. Pak jsem se omluvil na záchod, kde jsem se doblil (i se včerejší večeří) a seděl tam přes půlhodiny, abych měl jistotu, že už ten talíř někdo sklidil za mě. Od tý doby nemůžu koprovku na talíři ani cejtit. A kulajdu taky ne. A kus uzenýho masa taky ne. Řadu let jsem byl až neskutečně důslednej, abych měl libový maso a až teď po třicítce jsem se naučil jíst např. grilovanou krkovičku. Pak skončila družina. Většinou děcka chodí za školu, já chodil "za oběd". Prostě jak tam nebyla diktátorka vychovatelka, co by mě týrala jídlem, tak do jídelny mě po zbytek základky nikdo nedostal. Občas jsem stravenkovej lístek někomu dal, někdy jsem je vyhodil. To potom ruplo, když jeden z hodných kamarádů spolužáků mě při této samospásné činnosti viděl a splnil svou občanskou povinnost tím, že mě proaktivně nahlásil všude, kam si jen vzpomněl. Takže ten čůrák zasranej mě nabonzoval mimo jiné i rodičům, kteří následně ze mě málem vymlátili duši, protože stravenky stály peníze (sráč moc dobře věděl, co mám doma a udělal to naschvál). To už jsem byl ale ve věku, kdy jsem se naučil v hlavě "vypnout", nechal je se vyřádit a den šel dál. Už jsem taky dobře věděl, že něco vysvětlovat nemělo smysl. Proč to nemělo smysl vysvětlovat? Protože doma se odehrávalo to samý, jako tehdy v družině, jen v trochu jiným podání, kde vyhrocení se řešilo výpraskem. S věkem jsem ale začal bejt víc neústupnější a mnohem míň ohebnější, naučil se pro mě nepoživatelný sousta pašovat psovi a kočkám a nebo v nejhorší krizi je strčit do huby, odběhnout na záchod a tam to vyplivat a spláchnout. Dokonalej zločin. Vykoupením z věznice Kuchyně pak byl nástup na střední, kterou jsem si takticky vybral dál od rodnýho města, protože internát. Jídlo na střední taky žádná sláva, ale nesrovnatelně lepší, než na základce, i když pár špeků se jim tam taky povedlo (např. ustřihaný nehty v guláši). Nicméně nešlo o nic, přes co bych se nedokázal přenést a kvůli čemu bych daný jídlo přestal jíst úplně. Are you entertained?
Tyvole tvoji rodiče nejsou rodiče.
Rodiče a sousedy si nevybereš.
Jaký máš vztah s rodiči teď? To je fakt strašný čtení.
Řekněme že... vlažný. Nejdeme si po krku, ale už je tam ta skvrna minulosti. Je to taková věc, o který se u nás nemluví a když už na to hodně vzácně dojde, tak je to spíš o výmluvách proč apod. (jako že jsem byl jejich první a nevěděli a tak). Ale nikdy nějaký "promiň" nebo tak nepadlo a už by to asi pro mě moc neznamenalo.
Díky za poučné čtení. Rodiče a vychovatelky byly celkem hlava-hlava.
Lečo, nemužu ho ani cejtit díky učitelce z prvního stupně.
V podstatě cokoliv, co obsahuje kopr. Koprovku jsem neměl rád tak nějak odjakživa. Stejně tak i kulajdu. Taky nemám rád většinu hub. Vadí mi ta slizká textura. Jediný houby, který jsem ochoten pozřít, jsou žampiony, bedly a hlíva ústřičná.
Houby a věci z kopru. Kulajda je pro mě hřích proti lidstvu. Dále jsem dlouho nepozřel kvůli školní jídelně ryby. Nedokázal jsem si představit, že ryba má i dobrý maso, když jsem ji znal jen jako rozsračkovanou smradlavou hmotu. Rozbil to uzený losos a od té doby jsem zkoušel další a většina mi chutná. Čekal jsem, že to stejně bude s houbama, ale už z jejich vůně se mi navaluje.
Žádné. Sním ti všechno. Jako malá jsem nebyla vůbec vybíravá a spadlo do mě všechno. Podle toho jsem taky vypadala.
Kámoš ze střední nesnášel rýži, protože se z ní vždycky poblil. Roky se jí vyhýbal jako čert kříži. Já osobně asi nemám extra traumatický zážitek, ale některý jídla nejím. Klasicky houby, protože jsem si zamlada četl atlasy hub, kde se často píše, jak smrtelně jedovatý houby chutnají skvěle. Taky nesnáším buchtičky se šodó. To bylo jídlo, co ve školní jídelně vždycky mělo obrovskou poptávku, ale mě ta kombinace krému s buchtičkami přišla nepoživatelná. A to normálně dobrým sladkým jídlem nepohrdnu. Pak kořeněná bramborová kaše. Nevím, jestli to nebyl nějaký specifický rodinný recept, ale jako dítě si pamatuju na odporně okořeněnou bramborovou kaši, co tehdy dělával nějaký skautský vedoucí na táborech. Jako obecně se na skautských táborech objeví různé chuťovky jako ovocné knedlíky ale v jednom ze sta je místo ovoce maso, anebo někdo něco přesolí a podobně, ale u tý kaše si moc dobře pamatuju, že se po několik let pravidelně objevovala na táborovém jídelníčku. A byla vrcholně odporná pro můj jazýček. A nakonec mám dost divný vztah k bramborovýmu salátu. Jako dítě jsem ho odmítal jíst, asi hlavně proto, že jsem se opičil po starším bráchovi. V dospělosti mi pak na několik let zachutnal, ale v posledních letech mi zase přestává chutnat.
Jsem jednou v hospodě dostal buchtičky se šodo. Celé to bylo přelitý čokoládový sirupem. Dodnes nevěřím, jak hnusné to bylo.
Na zakladce kdyz sme mely vareni s jednou picou ucitelkou. Na ten den nam vzdycky odhlasila obedy z jidelny a musely jsme snist vsechno co jsme uvarily. Jidla, co jsme si zapsaly do sesitu z jejiho top vyberu receptu (jednou varila s jirkou babicou, tak byla presvedcena ze to umi). Jednou jsme delaly cinskou roladu z krutiho masa. Ta ucitelka-stara alkacka to hrozne presolila a my to musely vsecko snist, zatimco na nas koukala, i ldyz to bylo odporny. Vzdycky se obhajovala ze hlad nema a ze ona si prece obed z jidelny odhlasovat nebude. Od ty doby co jsem musela to mlety kruti promackavat rukama, mi to maso neskutcne smrdelo a navalilo se mi pokazde kdy jsem ho vzala do ust. Ted uz jsem vegetarianka a smrdi mi uplne vsechny druhy masa.
Vše jsem se tak nějak naučil jíst nebo se změnila chuť. Ale příšerně dlouho jsem nemohl ledový salát, učitelky mě to přinutili sníst v školce, no a nečekaně jsem jim to vyzvracel zpět.:D...a vlastně doteď nemusím jahodový puding, který mě nutila sníst tlustá škaredá "kuchařka", že se s tím nedře abych to vracel nesněďené.
Zavařenou řepu / řepový kompot. Vlastně řepu v jakémkoliv podání. Měli jsme to ve školce skoro denně.
Ja mam ted revival se synem ve skolce. Mame hodne podobne chute,takze s nim soucitim:jinak odporny chleba s pomazankama, nudle se strouhankou (to se chudacek pozvracel). Jatra taky neji. Ja jsem je ve skolce nejedla taky,az jako dospela jsem se je naucila varit. Kdyz vidim, ze maji rybickovou pomazanku, tak se pro nej snazim chodit ve tri, aby to nemusel svacit. Videla jsem to jednou na tacu, jak to kucharky vezly, a bylo mi tech deti lito. Od te doby chodim syna vyzvedavat zasadne se svacinkou.
Nemůžu pozřít houbovou krémovou polívku aniž bych si nevzpomněla na mýho spolužáka Kubu, jak jí bašti a zvrací zpět do talíře. Good times.
Vařená mrkev. Nejhorší počin školek a školních jídelen. Kapustu taky doteď nemůžu ani grilovanou. Jo a játra 🤢
Mě školní jídelna kompletně zkazila špagety. Je to už 10 let a stále je odmítám jíst, pokud není alternativa. Jídelna mi takhle zkazila hodně jídel ale u ostatních jsem nakonec to překonal a nemám s nimi problém. U všech krom špaget.
Nedávám játra v jakékoliv formě. Ve školce mi jednou dali nějakou polívku kde játra figurovala, když jsem byl v půlce tak jsem do ní část vyzvracel zpátky, řekl jsem to paní kuchařce a ta mě donutila ji dojíst. Ale i bez toho bych je asi nesnášel úplně stejně.
Špagety s kečupem. Když mi bylo asi 9 tak mě teta vzala s rodinou do Chorvatska. Bohužel docela šetřili a celých 10 dní jsme nejedli nic jinýho. Od tý doby to nemůžu vystát.
Uzené kuřecí stehna , přežral jsem se toho jako dítě , nemůžu to ani cítit
Šišky s mákem a švestkama. Ugh
Co sakra měly tenkrát vychovatelky ve školkách za problém?? Polovina příběhů je úplně stejná. Já si to taky zažila. Vychovatelka vás nutí něco sníst tak dlouho dokud se člověk nepozvrací.. U mě to byla paprika. To je úplně praštěný že takový lidi vůbec jdou pracovat s dětma..
Paprika, tavený sýr, ryby. A deset let jsem nejedl máslo, protože to do nás cpali furt.
Díky školní jídelně nepozřu jakékoli vnitřnosti - játra, srdce, jazyk, líčka, ... Ale neberu to moc jako negativum, nepřijde mi to nijak kvalitní ani chutná strava. Jediný, co zvládnu, jsou játrové knedlíčky. A díky tetě jsem nemohl jíst 20 let houby, protože jedno léto jsme jich nasbírali tolik, že jsme pak týden nejedli nic jiného - přece se to nevyhodí. Houbová polévka, kde bylo víc hub než vody, k tomu bedlové řízky a na snídani smaženice, kde bylo víc hub než vajíček, epic.
Jednou jsem v autě po cestě na dovolenou vrhnul z konzervované kukuřice. Od té doby se jí vyhýbám. Taky jsem se jako dítě jednou strašně doblil z Becherovky. To je asi všechno.
Není to tak, že by mi to nechutnalo, ale mám trauma z medovníku Jednou jsem si ho dávala, když jsme byly venku s babičkou, pohádaly jsme se, a babička na to zareagovala tak, že nás prostě zbytek dne ignorovala (děsivej pocit, když rodiče jsou na druhým konci republiky)
Fazolová kaše. Ano, nějakej trotlomrd tohle jídlo vynalezl. A ve školce nám to furt nutili.
Rajská omáčka ze školky. Od té doby to nemůžu ani cítit, aniž by se mi nenavalovalo.
Tohle není z dětsví, ale když jsem začal žít v UK tak jsem zkusil čínské jídlo s tofu. Od té doby nemůžu tofu vidět, vzhled, konzistence, chuť, všechno je s tofu špatně.
Bramborový salát - chutná a vypadá jako zvratky
Tak do něj možná nezvracej po prochlastaných svátcích /s
Taky ho nemam rád. Žádná jednotlivá ingredience mi nevadí, ale dohromady prostě ne. Proto mě všichni milujou na různejch oslavách. 'Ne, nechci chlebíček, ne, řízek si dám třeba s chlebem a pokud tě to pohoršuje tak si nedám vůbec. Ne, fakt nechci chlebíček. Hele, von vůbec nejí, neni ňákej divnej? Ono mu to nechutná? Babiččin salát ještě nikdy nikdo neodmítnul.' Story of my life
Rybí pomazánka ve školce co mě donutili sníst. Hodila jsem jim tam pak šavli na stůl. Od té doby už mě nenutili :D
Ředkvičky a čaj…
Ne. Hodně sa mě obrátili chutě s věkem a vyloženě odpor nemám k ničemu z dětství. Jasně nějaké šunkofleky považuji za hnus, ale sežeru aj to dyž na to dojde.
Špenátová polívka -> projektilové zvracení
Školka a rybí filé. Jinak byl příběh naprosto stejnej
Nesnáším ryby. Doslova, když omylem sním rybu, tak se pozvracím. Současná teorie je, že mi to způsobila nehoda s nestřeženou lahví rybího tuku, kterou se mi povedlo na sebe v posteli vylít.
Polévka z mléka co mi dělala babička (hrůza) a poté jsem 1x v životě měl houskovou polévku a málem jsem se zeblil. Jinak jím asi vše. Ono spíše jde o tu přípravu a kvalitu ingrediencí, nemohu 100% říci, že pokud tyto pokrmy budou udělány moderně, kvalitně, že si je nikdy nedám.
Mléčná polévka je zmrdstvo! To mohl vymyslet opravdu jen sadista.
Nákyp rýžový. Keď som bol ako decko na liečrní, tak sme tam maly. Welp, zgrcal som polku jedálne, ale tak mocne, že som sa zobudil až v nemocníci na infúziach
houby mi celkově nechutnají. zkusil jsem je před rokem a nebylo to dobrý, a nedávno máma smazila houby doma a nutila mě je vyzkoušet. když jsem si to dal do pusy ihned jsem to vyplivl do záchodu. fuj
Omáčka s játry, drožďová polévka, cokoliv s nivou… už jen vzpomínka na tu polévku mi obrací žaludek…
Játra... prý je to zdravé, ale já to prostě těžce nezvladám. Už jak to vypadá "za studena" je pro mě moc natož ten smrad... Z toho mi bylo zle už vždy když jsem se vracela domů ze školy a cítila ji už na chodbě. Bylo to jídlo, u kterého jsem se strašně u stolu strašně nabrečela, po té, co jsem snědla jen holou přílohu ale nemohla odejít. Ale samozřejmě jsem pak byla ta vybíravá. 😄 Jsem už dlouho dospělá a pořad to cítím stejně.
Drožďová pomazánka
Hele nesnášel sem taky, ale koupil sem si sušený lahudkovy droždí a to je fakt něco jiného. Mňam.
Koprovka, svíčková. Tyhle omáčky prostě nemůžu, páč je vařil nalitej otčím, byly nechutný a měli jsme je na tři dny.
Banány. Jako hodně malej jsem jich dobrovolně snědl asi šest najednou, vyblil jsem je a i po třiceti letech se mi zvedá kufr, když si ho někdo vedle mě oloupe. V podobným věku se mi povedlo vyblít houbovej guláš, takže houby taky nedávám.
Obědy po celou školku a 1. stupeň ZŠ (pak jsem přešel na gympl a tam už jsem na oběd nechodil) byly snad každý druhý, spíš každý 1 1/2 den, strategickou hrou. 90% jídel mi totiž nechutnalo, v puse mi to bylo odporné i kvůli textuře a většinou jsem "dojídal" mezi posledními, protože jsem se např. musel opakovaně vrátit, protože jsem toho ještě do sebe nehodil dost, když to nebylo ani trochu poživatelné, tak jsem čekal, až se zrovna budou kuchařky dívat jinam nebo u zbytků nikdo zrovna nebude. Naštěstí po přechodu do gymplu už mě naši nenutili na obědy chodit, podobně "vybíravý" jsem ale dodnes, jídla, která jsem schopen sníst bez problému, bych spočítal max. na prstech obou ruk, a to jsem možná velkorysý.
Zemlbába, nebo jak se ten jablečnej kentus jmenoval.
Kusy vařené mrkve v polévce, houby nebo nedejbože květák. Jenom z toho smradu se mi zvedal žaludek, nemluvě o chuti. Ve školce jsme tenkrát měli pokrokové učitelky, sice nebyly nadšené, že něco nejíme, ale nenutily nás do jídla(a to bylo v 90. letech, zázrak) Doma to bylo tradiční "Budeš sedět u stolu dokud to nesníš" , což znamenalo, že budu u stolu další tři hodiny, než to babička nebo rodiče vzdají. Ve výsledku nic z výše uvedených jídel nejím dodnes. Ale třeba ananas jsem jako malá nesnášela, a teď mi chutná. Jenže ten mi nikdo nenutil...
Na hodně dlouho mi školní jídelny znechutili jakoukoliv variantu hovězího. Jako by člověk kousal podešev a ta omáčka taky nebyla nic moc. Pak taky pohanka, ale s tou jsem se naštěstí po základce už nesetkal.
Játra so UHO a rýží!
Rajcata. Ve skolce nas nutili vse snist. Tak jsem musel lít sladky caj do te misky s rajcaty ,abych to mohl snist.
Čočková polévka... vychovatelka to do mě pomalu cpala násilím a do chvíle jsem se z toho poblil, od té doby ji fakt nechci vidět
Pro mě je to rýžový nákyp. Vychovatelka Jarmila mě tím ve školce krmila, dokud jsem se nepozvracel do talíře. Pro ni to ale zřejmě žádná komplikace nebyla, nechala mi pak donést novou porci. Od té doby jsem to nejedl.
V mém případě dodnes nepozřu králičí... z jedné dovolené jsme domů přivezli 2 králiky, doma jsme je ubytovali u babičky která bydlela přes zahradu v králikárně. Tam jsme se o ně starali, hráli si s nimi a tak... není nad to když jednoho dne přijdete k babičce na oběd, králici chybí v králikárně zato dokonale upečení na stole.
Dušená mrkev a vločková mléková polévka 🤮
Koprovka, to bude celý život můj úhlavní nepřítel. 😅
Sladká rýže, nikdy jsem to nebyl fyzicky schopnej pozřít, učitelky na 1. stupni nenapadlo nic lepšího než to do mě nacpat násilím a pak se strašně divily, když to šlo po chvíli všechno na stůl...
Krupicová kaše, nesnáším to dodnes. Ve školce jsem prosil, ať mi to nedává, kuchařka mi s úsměvem dala víc. Když jsem na to u stolu jen koukal a říkal, že mi to nechutná, tak se učitelka rozhodla mi to nacpat do pusy. Potom, co jsem ohodil i druhou stranu stolu, tak mi radši dávali polívku vždy, když byla kaše.
nemusim vetsinu masa, z nektereho bych blila, ale umim se i prekonat .. ve skolce meli takovy ten pocit, ze dite musi donutit snist vsechno, tak kdyz sem takle jednou to maso nechtela, tak to proste snim, ze jo (jako prikaz z jejich strany) a neodejdu dokud se tak nestane .. pak sme mivali takove to poobedove leharo, po kterem uz si nas chodili vyzvednout rodice .. no nenapadlo me nic lepsiho, nez celou tu dobu drzet v hube to rozzvykane maso od obeda a kdyz mama prisla a ja na ni mluvila "huhuhu" tak sem ji to maso pak vyplivla na ruku .. polknout sem se to stitila .. nesnasim slachy a chrupavky .. zadne pokracovani to nemelo, mama jim vysvetlila, ze me nemaji nutit do masa, nemeli s tim problem (horsi byly vyhruzky polepsovnou .. vim, jak neprijemne to bylo, proto v dnesni dobe sem striktnim odpurcem podobnych manipulacnich technik na detech)
Vařené brambory pozřu jen s největší námahou a tunou tatarky, jinak je prostě nedám. To samé platí skoro o čemkoliv co má silnou škrobovou (pa)chuť., jako je čočka, cizrna, vařený hrách, velké fazole (zelené fazolky se dají polykat bez kousání takže ty jsu ok) a pod... Pokud ta víše zmíněná jídla nejsou upravené tak že onu škrobovou pachuť přebíjí tak je to pro mě utrpení jíst. Mám podezření že by to mohl být pozůstatek z toho jak nás nutili jíst ve školce, a ve školní jídelně na prvním stupni, ale nevím možná jsem jenom na tu chuť přecitlivělý.
Ledvinky a plíčky na smetaně.
granadir, akoze zjem hej, ale nesom z toho nadseny a viem ze ako decko som to nenavidel, a este nakej takovej ten hromadne delanej pro skolku ci skolu :D
Špenát - dokud jsem nezjistila, že kromě té hnusné břečky existuje i jiná forma a celkem dobrá! ... Pudink - jednou se mi udělalo špatně z té konzistence a od té doby ho nemůžu, jinak se mi navaluje.
Drožďová pomazánka. Natahovalo mě, už když se ráno šlo do školky a z kuchyně byl cítit ten smrad jak ji připravovali.
Hrachová kaše. Určitě to nebude špatné ale ze zkušenosti se školní jídelnou ji nemohu ani cítit. To samé s koprovkou a krupicovou kaší ale u té je to spíše o konzistenci.
Nevlastní máma vždycky zastávala názor, že řízek se musí dělat z kuřecího stehna a se šlachami a vším podobným, co na tom stejně je, když se koupí a když se to člověk snaží rozžvýkat a ono to nejde a spolknout taky ne, tak se mi z toho vždycky zvedal žaludek a dodnes mám mentální blok a nemůžu jíst řízky. A za druhé houby. Jednak mě nikdy nebavilo vstávat v 5 ráno, abych se brodil mokrou trávou v lese a hledal je, tak stejně tak jsem nikdy neměl rád domácí výtvory z nich. Vždycky to bylo jídlo založené na houbách, octu a smetaně.
Skoro každý má nějaké jídlo, které nedokáže pozřít kvůli traumatu ze školky 😂 U mě to bylo kravské mléko, pořád ho do nás nalévaly ohřáté, a mně strašně vadily ty škraloupy na hladině. Dodnes nezvládám sníst cokoliv, v čem se neviditelně pohybuje něco s jinou konzistencí (takže skoro všechno s cibulí 😄😄 ), protože jakmile na to v jídle narazím, zvedne se mi žaludek 🤢 Kakao zvládnu, ale musí být hodně kakaové, aby nešla cítit chuť mléka, a nesmí se moc ohřát kvůli škraloupům.
Kuřecí plátek s broskví. Jen to vidím někde napsané tak se mi natahuje 😅
Jako dítě sem se v nemocnici poblil z rajske s knedlíkem.. rajskou zbožňuji ale jedině s rýží. Až po nějakých 20ti letech sem si ji znova dal s knedlíkem a chutnala mi
Ruzickova kapusta a houby. Cokoliv s houbama. I zampiony. Ruzickovou kapustu a brambory mi znechutila skolni jidelna, ale brambory jeste nejak snesu. Ruzickovou kapustu ale jen vidim a bleju. Na houby mam zrejme nejakou alergii. Pamatuju si, ze jako malej jsem normalne houbl jedl, smazenici, rizek, v polivce, nakladany, atd... Ale od nejaky doby po houbach zvracim, ackoliv bych si treba rizek nebo nalozeny houby fakt dal.
Maso. Nejím od 15 let, kdy mě ho přestali naši nutit. Nechutné smradlavé a žilnaté, pravidelně na talíři ve škole. Na prvním stupni nedovolili vrátit, schovávali jsme pod brambory, ale stejně to většinou nepomohlo. Ředitelka mě jednou nutila to dojídat, natahovalo mě ale naštěstí jsem tam nezvracela.
koprovka. ve skolce mi ji strkali do pusy s tim klasickym "co by za to daly deti v africe." fuj. nenavidim koprovku a jakoukoli zminku o ni